Kdo z vás nechtěl být někdy v něčem první?

Život přináší různé příležitosti, do kterých skáčeme někdy po hlavě, někdy s rozmyslem, ale vždy se snahou uspět.

Tak i já. Ale má umístění zatím bývají v první desítce, někdy třetí, čtvrtá, ale první nikdy.

Přitom si myslím, že na to mám!

Nezkoušela jsem to nahodile, vždy to mělo smysl.

Třeba naposled, ta soutěž ve válení se v posteli!

Měli jsme to tak dobře promyšlené.

S přáteli jsme spřádali teorie o nejvhodnějších polohách, o vlivu matrace na výraz blaženosti. Každé gesto jsme promýšleli do detailu. Ono to není jen tak se v posteli obrátit, aby u toho člověk stále vypadal rozkošnicky a zaujatě pro zachování co nejlepšího dojmu na porotu!

Aby bylo jasno: nehodnotí se délka válení v posteli, to by ten šampionát mohl trvat roky, dokud by soutěžící nepomřeli a porotci nakonec také.

Hodnotí se vlastní techniky válení v posteli, správné a slastné vrtění a vrnění, rozkoš vzbuzující protahování a převracení a celkový estetický dojem, včetně rozcuchu a použití nápaditého povlečení.

Samostatnou kategorii tvořily úvahy o správném zvolení pyžama, samozřejmě neodolatelného, ale zcela cudně vše zahalujícího, jak kázaly stanovy. To by tak hrálo, aby porota byla ovlivňována nečestnými metodami náhodně vykukujících kousků svůdných křivek.

Soutěžit se mělo výhradně v jednotlivcích. Kategorie dvojic a družstev, i smíšených, jsme z  propozic raději vyškrtli, neboť zde byla odůvodněná obava o zachování počestnosti celé soutěže.

Trénovala jsem poctivě a zodpovědně.

Trojfázové soustředění jsem prokládala akčními sestavami a v každé volné chvilce se moje mysl zabývala vymýšlením nových choreografických prvků. Dle mínění nezaujatých specialistů jsem měla opravdu našlápnuto na jedno z předních míst, ne-li na to nejvyšší.

Den D se blížil.

Nervozita vzrůstala a já už jen dolaďovala detaily na soutěžním pyžamu.

Tragédie, která následovala, se však ani nedá popsat.

Soutěž byla odvolána, neboť ostatní soutěžící dostali oprávněný strach a vůbec se nedostavili.

Nepřeji nikomu ten hořký pocit zhrzenosti, který jsem zažila, když jsem stála na prázdném parkovišti, v kufru auta naskládané měkoučké soutěžní peřinky, připravené zvlášť k tomuto účelu….

Smutek nebral konce, ale já nezatrpkla.

Vím, že někde se jistě najde soutěž, kde uspěji a budu moci vystoupat až na vrchol nejvyšší.

Držte mi palce.

Předchozí článek

Běhahám I.

Další článek

Chození