Dala jsem se na vojnu, tak to musím vydržet.

Většina kolegů z práce mě rozhodně nemá za sporťáka, ale spíš za hospodskýho povaleče. A u nás na maloměstě to vidí kamarádi v podstatě úplně stejně, ale na rozdíl od kolegů je jejich názor podepřenej i očitým svědectvím. Holt když sedáváte léta ve stejný knajpě, nevokecáte to. Ovšem s tím trénováním na bahňákovej závod si teď začalo při pohledu na mě ťukat na čelo ještě větší množství lidí než obvykle. Třeba když jsem si nedávno pořídila další náčiní, aby moje atrofovaný svalstvo dostalo lepčejší obrysy.

V obchodě jsem vedle sebe na pult vyskládala epesní tepláky (z vláken, který by mi záviděl i kdejakej kosmonaut), supráckou podprsenku (aby mi to nikde zbytečně netancovalo, když doma do zblbnutí hopsám angličáky) a pak párek činek, každá po kile. Bohužel jsem tu dvoukilovou škatulku položila ke kase ledabyle obrázkem dolů, takže si slečna při markování málem vyhodila zápěstí. Pardon. Naštěstí mi ani nevynadala, a když mi nabídla tašku navíc, jen jsem se usmála a uložila závaží do kabelky*. Bohužel se mi podařilo nechtěně vytrollit i jednoho gentlemana, když se nabídl, že mi tu kabelčičku podrží. Pardon podruhé.

*Tašku, tu já mám velice praktickou. Navenek působí tak profesionálně, až byste řekli, že v ní mám jen noťas, tunu lejster a maximálně taštičku na šminky. Uznávám, že občas jo. Ale mám i vyzkoušeno, že se tam vejde celej šumavan a litrovka rumu. Jsem přece holka praktická, že ano.

No ale jak říká jeden slavný jůtůber, přišlo mi pár ohlasů, kritických. Teda spíš jen dotazů. (Ale kritiky se nebojte, toho bojovýho umění mám za sebou jen pár měsíců.) Jak trénuju? A fakt to chci uběhnout? A jsem normální, když takovej flákač jako já jde do extrémního závodu?

Tak teda pro informaci: Trénuju tak, že hlavně posiluju. Hodím na sebe obyčejný tepláky (ty hogo fogo si beru jen ven, páč když už vypadám u běhu jako zombie v posledním tažení, ať mám aspoň fajnový oblečení), na kotníky dám závaží, do rukou ty kouzelný kilovky a nastartuju appku. Otevírám si další výzvy, přidávám si víc opakovaní a baví mě to. Virtuální trenér řve, ať se neflákám, píšťalkou píská, abych věděla, kdy si dát pár vteřin voraz a kdy se zase potit jako kůň, a v klidu domova si bez čumilů funím podle libosti. (To „bez čumilů“ je pro mě, introverta, dost zásadní!)

A taky jsem se zase obula do běhání. Bydlím pár metrů od lesa a kopců na zdolání je tu habaděj. V poslední době dokonce začínám mít i pocit, že existuje něco jako svalová paměť. Což asi vážně nebude jen nějaká hloupá teorie nebo povídačka pro děti před spaním. Zdá se mi totiž, že mi to běhá skoro stejně jako před zraněním, a do toho nejvyššího kopce se vyplazím, aniž by se mi pak chtělo zvracet. Konečně…

A jestli to chci fakt uběhnout? Jo! Chci! Strašně moc chci jednou (dvakrát, třikrát…) za život překonat sama sebe. Vám to může být šumák, ale pro mě to bude obrovský vítězství nad vlastní leností a vůbec nad sebou. Tečka.

A jestli jsem normální, když chci dorazit do cíle extrémního závodu? Možná nejsem a strachy mě to klepne už na startovní čáře, ale těším se a zase mám radost z pohybu. (A mimochodem i pevnější zadek! ;-))

Nejsem abstinent, kouřím, mám ráda černej čaj i kafe, zpívám si když řídím a miluju vítr ve vlasech...