Jelikož jsem se při tréninku za humnama nedostatečně maskovala a pár kamarádů při venčení psů, nebo vlastních dětí mě už vidělo v těch hogo-fogo teplákách (navíc s rudejma tvářema a otírající si zpocený čelo a slinu v koutku) leklo se. A později, když už jsem vypadala zase jako svý obvyklejší já, padl opět dotaz, proč tak najednou blbnu? A protože tímhle teď žiju, jsem schopná o tom v jednom kuse mlít pantem. (Těm, co jsou z toho už otrávený, se moc omlouvám.)

No a těm co mají rádi cizí neštěstí a baví se tím, že je někdo ještě větší kopyto než oni sami, dovolila jsem si sepsat ještě pár postřehů o tom, jak se snažím připravit na extrémní závod.

  • Když na cvičišti potkáte svalnatýho fešáka a on se před váma nejmíň milionkrát přitáhne na hrazdě, necejtíte se ve vymazlenejch hadříkách jako hvězda z fitness časopisu, ale jako trapák. Protože vedle něj horko težko několikrát přeručkujete žebřík a kvůli strženejm mozolům od minula kňouráte jak mimino. A pak, abyste zachovali tvář, předstíráte, že jste se stejně jen chtěli mrknout, jestli tam nedali od minula třeba novou prolejzačku a lehce odklusáte na vedlejší škvárák zvedat pneu z náklaďáku, protože u toho ty ruce bolí míň, nikdo vás tam nevidí a můžete si k tomu funění klidně i zařvat.
  • Když běžíte lesníma pěšinama, koukejte nejenom pod nohy kvůli bludnejm kořenům, ale taky mrkněte před sebe. Já si málem už několikrát vypíchla oko o větev. A jako musím říct, že by mě celkem zamrzelo o něj přijít. Vždyť to znáte, to je jako kdyby vám někdo naboural nový auto (ještě to není ani rok, co mi laserem odstranili dioptrie…).
  • Když vidíte, že přes řeku spadl kmen a radujete se z jedný parádní přirozený překážky, uvědomte si, že jich v neznámým terénu za ní, může být mnohem víc. Jmenovitě: dvě ostružinový křoviska, jedno políčko vzrostlýho bodláčí, dvakrát roztomilej hlouček trnkovej křáků v neposlední řadě i několik elektrických ohradníků. Zase abych si tolik nestěžovala, na třetím kilometru jsem významně zrychlila oproti jiným trasám. Sice to nebylo chycením druhýho dechu, ale díky většímu množství poměrně neklidnýho skotu, ale i to se počítá!
  • Je super zjistit, co s člověkem dělá fyzická námaha.Ta euforie z endorfinů je super a člověk si pak s úsměvem a bez starostí klíďo dá pár kiláků navrch. Celkem zajímavý zjištění je, že se mi tyhle “hormony štěstí” vyplaví cca po třech-čtyřech kilometrech běhu. Bohužel, na stránkách závodu avizujou trasu dlouhou přesně 4 km! Nezbývá doufat, že obtížnost a četnost překážek to vyplavování krapet urychlí.
  • A když už jsem se dívala i na to, kudy se to poběží, zjistila jsem, že část závodu vede přes náměstí! Což znamená, že mě neuvidí jen pár škodolibých kamarádů a několik cizích lidí u startu, ale další desítky okounějících ve městě! Takže je na čase začít trénovat nejen sílu a vytrvalost, ale i mentální techniky pro odbourávání stresu…

Jo a někdo se ještě ptal, jestli nemám profi trenéra. Nemám! Jednoduše to chci dát sama. Navíc ani netuším, kde někoho takovýho hledat. Protože, přiznejme si to, gaučáci jako já, většinou nemívají po kapsách vizitky z fitcenter. A čas, který bych potřebovala na cestu do okresního města za nějakým chlápkem, který mě bude pérovat, zatímco já budu zírat na jeho sixpack, využiju líp na svojí trati nebo na cvičišti. Navíc peníze, který by to jistě stálo, mnohem radši utratím za oslavu (pokud to dám), nebo je využije rodina na funus (pokud to nedám).

Nejsem abstinent, kouřím, mám ráda černej čaj i kafe, zpívám si když řídím a miluju vítr ve vlasech...