Středa – tři dny do závodu

Přetaženej kotník z minulýho týdne ani moc po včerejších pohodových deseti kolečkách kolem fotbalovýho hřiště nebolí. Možná nebudu poslední! Dneska jen trochu posilování. Šest kilo Franka Millera v pevný vazbě, to je ideální sportovní náčiní! A jde to skvěle! S tím ručkováním tam pak vytřu zrak i těm namachrovanejm hasičům!

Čtvrtek – dva dny do závodu

Promnout oči, prohnout se v zádech, natáhnout pravou ruku daleko za hlavu, natáhnout levou ruku… A do háje! Já jsem ale (autocenzura)! Ručkování vypadá bledě. Začínám upadat do deprese a klepu se jako drahej pes. Co se stane, když to nedoběhnu? Co nafingovat autonehodu? Nebo otravu z jídla? Ne, to je blbý, vždyť mi fandí tolik lidí, přece to nevzdám…
Zítra si odpočinu a naberu sílu. Jen led a klid. Dnes si dám poslední běh. Venku je příjemně teplo a kolem všechno tak krásně voní! Hm, voní, ale nějak moc, pálí mě oči. A slzí. To musí všechno bujet a pučet a kvést zrovna teď?! Kašlu na to, stejně budu skoro furt ve vodě a v blátě takže to nebude vadit.

Pátek – už zítra

Já se bojím! Autohavárie mi připadá jako bezva řešení. Uhnat si žlučníkovej záchvat taky nevypadá jako špatnej nápad, ale nějak nemůžu jíst. Rameno bolí trochu míň, ale jen pokud poctivě leduju. Koleno po lednovém úrazu vypadá asi nejlíp. Kotník má už celkem normální velikost a hybnost. Třeba to přežiju.

Sobota – den závodu

Nemůžu spát. Dám tomu ještě tak hodinku, dvě. Aha, jsou dvě ráno. Zaberu ještě na chvilku? Fajn, jsou čtyři. Hm, pět. Kašlu na to, mikrospánek stačí, v sedm vylezu z postele. Cestou snídám banán a piju vodu. Jak mám staženej žaludek, víc do sebe nedostanu.

Vyrýsovaní krásní lidé v barevných trikotech se usmívají. Asi nebudou závodit a půjde o procházku parkem. Hledám silný kafe a svůj vnitřní klid. Nacházím jen to kafe.
“Promiňte, může mi někdo zatejpovat kotník? (A rameno a koleno a ..) Aha, jen zašíváte a vyplachujete oči od bláta. Děkuju.”
Přečetla jsem si konečný rozpis všech překážek na trati! Chce se mi umřít! Dokážu jen poprosit o fotku “před”, jinak nemluvím. Rozcvička na rozehřátí, funguje autopilot.
Můj start se posouvá. Před námi běží handikepovaní sportovci. Úžasní borci! Všichni tleskáme a někdo i dojetím břečí. Já koukám s otevřenou pusou.

Konečně náš start! Na kolena pod bagr, skočit do ledový řeky, doplavat na břeh, na překážkách na laně přes řeku zpět, běh, místo ručkování volím trestný bláto a dvoumetrovou zeď. Neznámá závodnice mi pomáhá nahoru. Seskakuju dolu a KŘUP! Koleno po lednovým zranění zřejmě nebylo tak úplně v pohodě jak jsem si myslela. Bolí to, ale vstávám a jdu! Pomáhám na oplátku nahoru jiným. Další porce jílu a KŘUP. Tohle už tak nebolelo, asi adrenalin. Pokouším se běžet a trochu to jde. Pak plazení pod ostnáčem. To je asi ta největší brnkačka. Tričko už dávno není tak sněhobílé a mám písek v botách. Snad nezůstanou v bahně.

Děti u trati dodávají závodníkům odvahu voláním, že “to nejhorší už máš za sebou”. V zápětí zjišťuju, jak nehorázně ti prckové lžou! Ale je úžasný vidět na vlastní oči ty holky, který snad ve fitku i bydlí a vypadají skvěle i zpocený a špinavý, jak pomáhají přes překážky ostatním! Z celýho srdce děkuju za každou pomocnou ruku, který se mi za celý závod dostane a vracím to dál.

Brodíme starým korytem řeky KŘUP, neustále lezeme přes neukotvený sítě KŘUP nebo stěny z pneumatik. Lezeme přes bažiny, přes pyramidu z válců sena, nebo přes hromady pneu. A jako jedna z mnoha třešniček na dortu je výstup na obří kontejnery a následný seskok z nich KŘUP KŘUP na Starém náměstí.

S vypětím všech sil šplhám do posledního kopečku a za ním rozpoznávám cílovou rovinku. Už jen pár metrů a já zvedám v triumfálním gestu ruce nad hlavu. CÍL! Odstřihávají mi čip a dávají banán. Na světelné tabuli je moje jméno a čas. Já to dokázala! Někdo mě plácá po ramenou. Lidi se smějou. Už začínám vnímat barvy, hlasy, lidi! Euforie! Adrenalin už pomalu vytéká i ušima. Je konec. Úleva!

Sprcha od hasičů. Chválím, že je o několik stupňů teplejší než řeka. Písek a bláto spláchnuto a já mám konečně na sobě suché a voňavé oblečení. Najednou začínám cítit všechny ty bebíčka a už viditelně kulhám. Tak nakonec nevydrželo jen to koleno. Ideální čas na panáka!

Týden po závodu

Stálo mi to za to? JO! Zjistila jsem, že když i gaučák a povaleč opravdu moc chce, dokáže se vybičovat k nejrůznějším věcem. Trochu nepříjemný fakt je, že trénink není úplná stranda a stojí za ním hodně dřiny, potu a nepohodlí (a pokud vám neradí profík, může to i dost bolet). Naopak naprosto úžasný je, že když se s vaším ujetým nápadem svěříte těm správným lidem, nejlepším přátelům, vaši vnitří motivaci dokážou neuvěřitelným způsobem znásobit. Nejen tím, že s váma chodí trénovat a řvou na vás, ať jsou ty kliky pořádný, ale i tím, že ve správnou chvíli poznají, kdy se potřebujete odreagovat, zavolají vám a začnou vtipkovat o tom, jaká sranda se dá užít se zasádrovanou končetinou. Upřímně a s láskou děkuju, že jste v tom byli se mnou!

Nejsem abstinent, kouřím, mám ráda černej čaj i kafe, zpívám si když řídím a miluju vítr ve vlasech...