Od autobusu spěchali poslední zaměstnanci. Nikdo nechtěl přijít pozdě. Ne dnes. Celozávodní schůze všech zaměstnanců s vedením společnosti, to nebylo jen tak. Je jasné, že veškeré neúspěchy firmy alespoň symbolicky padnou na hlavu toho, kdo dnes bude meškat.

Mládenec, který včera nastoupil jako projektový manažer, byl plný očekávání, mistr ranní směny byl připravený na potíže a montérům to bylo jedno.

Dvůr už byl plný. Poslední příchozí zůstávali hned za bránou. Na pódiu už byl připravený k proslovu sám generální ředitel. Člověk, o jehož existenci měla většina zaměstnanců asi tolik důkazů jako o výskytu Yettiho. Vidět ho v práci byla vzácnost, možná se ve fabrice vyskytoval častěji než sněžný muž, ale nikdo si ho neodvážil fotit, takže služebně mladší zaměstnanci osobu ředitele znali je z vyprávění z druhé až třetí ruky.

„Když jsem po svém náhle zesnulém otci, přebíral tento podnik,“ začal hřímat ředitel, „nechtělo se mi sem. Fabrika na výrobu slazených nápojů, nebyla vysněným místem mladého do světa zapáleného inženýra. Přiznám se rovnou, pracovat tady jsem bral jako nutné zlo. Nastupoval jsem sem s tím, že budu dělat jen to nejnutnější, že budu šidit práci, jak se dá.“

Projektový manažer čekal motivační projev o osobním růstu, mistr ranní směny čekal pořádný kartáč a montéři čekali, až to skončí a půjdou si zapálit.

„Postupně jsem došel tak daleko,“ pokračoval generální, „že už jsem nepracoval vůbec. Zjistil jsem, že se firma obejde i beze mě. V duchu jsem děkoval tátovi, že mi tu po něm zbyl tak dobře fungující podnik s tak spolehlivým vedením, že nebyl vůbec potřeba můj dohled ani iniciativa. Vše šlapalo, jak mělo, a zisky byly stabilní.“

Mladý projekťák plánoval, že až přijde domů, vyhodí všechny knihy Napoleona Hilla, mistr ranní směny se přestal bát a začalo ho zajímat, jak ten příběh dopadne. Montéři začali vytahovat cigarety.

„Asi po roce a půl mi to začalo trochu vrtat hlavou. Přece jen mě trochu hryzalo svědomí. Nechtěl jsem jako marnotratný syn nechat zpustnout otcovo životní dílo. Začal jsem se zajímat o to, kdo dělá všechnu tu práci za mě. Chtěl jsem vědět, jestli je ten člověk dostatečně motivovaný, jestli mi neuteče ke konkurenci, jestli nehrozí, že se podnik ze dne na den zadrhne. To, co jsem zjistil, mi vyrazilo dech.“

Projekťák na svém mobilu právě on-line stornoval účast na zítřejším semináři „Jak si najít práci snů“, mistr ranní směny se usmíval, protože už tušil pointu, montéři kouřili už druhou.

„Zjistil jsem,“ znělo z tribuny,“že nejsem sám, kdo vůbec nepracuje. Sehnat tu někoho z vedení společnosti je dílem velké náhody, account manažeři sem chodí z čistě společenských důvodů, protože klienty jim shání šikovný robot na sociálních sítích. Výrobní linka je nastavená na automatický provoz. Na vrátnici funguje automatický turniket. Zkrátím to, po měsíci pátrání jsem zjistil, že kromě dam z oddělení facility service tu ve skutečnosti nikdo nepracuje.“

Ředitel se odmlčel, a zkoumavě si prohlížel všech sto padesát zaměstnanců.

„Pan raditěl,“ ozvala se Ukrajinka Olga, šéfová uklízeček neboli takřečeného oddělení facility service. “ Jak jste se u nas byl ptat, tak my o tom premyšlali a vyzkušaly jsme, že ty stroje na úklid vlastně umí dělat samy. Jezdi tam automaticky, takže my už vlastně taky nerobíme.“

„Tak to vidíte, už tu nepracuje nikdo,“ znělo z pódia. „Mně nevadí, že nic neděláte, ale proč jsem se to musel dozvědět jako poslední?“

Projektový manažer začínal mít v pohledu záblesky paniky, mistr ranní směny se tvářil trochu zahanbeně a montéři…kde jsou vlastně montéři?

„Chtěl bych vám jen připomenout, že vaše úvazky jsou založené na počtu hodin ne na práci, kterou skutečně vykonáte. Takže nadále budeme dbát na to, aby všichni do práce chodili. Po skončení této schůze navíc každý dostane dodatek k pracovní smlouvě, který vás bude zavazovat k mlčenlivosti o pracovních postupech zde používaných. Kdyby to někdo nechápal, tak jde o to, že nikde nesmíte vykecat, že se tu všichni flákáme.“

Projekťák se právě na Facebooku přihlásil do skupiny „Kdo pracuje, ten je srab“, mistr ranní směny s radostí podepisoval dodatek o mlčenlivosti a montéři? Ti už dnes nejsou schopní se ani podepsat.

Mám 4+1, tj. čtyři malé děti a jednu středně velkou ženu. Profesí analytik dat, po večerech spisovatel dvědecko-fantastické literatury.

Předchozí článek

Pomáhat a chránit

Další článek

Vzorec ženy