Když jsem byla v pubertě, tak jsem snila o tom, že ke mně přijde nějaký mladý muž a zašeptá ta kouzelná slůvka: „Budeš se mnou chodit?“ Teď už jsem dospělá a nejraději chodím sama. Nebojte se, tenhle článek není nějaká divoká obhajoba single života, ale oslava procházek, výletů a chůze obecně.

Poslední roky zažívá opět boom běhání. Každý si pořizuje běžecké boty, oblečení, hodinky nebo aplikaci do mobilu. Pečlivě všechno zaznamenává a online i offline poměřuje s ostatními jak, kdy a kolik uběhne. Netvrdím, že to také nezkouším, ale jsem nemožný běžec. Možná je to jen kvůli fyzické kondici, ale dost možná je to také kvůli tomu, že mě to prostě nebaví. Stejně jako jízda na kole nebo lyžích je pro mě běhání zejména ustavičnou snahou dívat se pod nohy, abych o něco nezakopla nebo do něčeho nenarazila. Světa kolem sebe si sotva všimnu, natož abych se kochala krajinou.

Chůze je ovšem úplně jiný případ. Procházet se a pozorovat krajinu kolem sebe. Vyrazit po městě jen tak bez cíle a nacházet utajená zákoutí. Někdo medituje, někdo třeba plave, já se radši projdu. Ve městě se sluchátky s oblíbenou muzikou v uších, abych byla ve své soukromé bublině a nikdo mě nerušil. V lese a přírodě v tichu a zpěvu ptáků. Pozoruju ten roztodivný život, co se kolem mě odvíjí a nabíjím se pozitivní energií a láskou k téhle planetě a jejím obyvatelům. Proto chodím sama. Ne, že bych se bránila výletům s kamarády. Vítám je. Ale už jsou o něčem jiném. O zábavě, rozhovorech, zastávce na pivko. O tom buď přidat, nebo ubrat, aby šli všichni stejným tempem. Občas zastavit, když bych radši pokračovala. Vydat se jiným směrem, než bych si sama zvolila. Nejsou ani tak o chůzi, ale o tom být spolu a podnikat něco zábavného.

Když jdu sama, přepnu na autopilota, nohy samy jdou a myšlenky se rozběhnou na plné obrátky.  Nedávno jsem na newyorker.com četla článek o propojení psaní a kreativního myšlení s chůzí. Netestovala jsem, zda mě při procházení napadnou nějaké nové metafory a obrazná přirovnání, ale chůze mi určitě pomáhá uspořádat si myšlenky a najít nový náhled na spoustu věcí, včetně problémů, kterými se třeba zbytečně trápím. A i když ne, tak to nevadí. Po procházce si připadám jako auto, co se mu dobila baterka. Kolikrát schválně nad ničím nepřemýšlím a jen nechám svět kolem sebe plynout.

„Kam zase jdeš?“ Ptala se mě nedávno máti. U tohohle typu procházek není důležité kam, ani kdy. A i když jdu na nějaké konkrétní místo, není ta nejlepší část tam dorazit, ale cesta k němu. Určitě bych teď mohla udělat nějaké hluboké připodobnění k samotnému životu, vztahům a bůhví čemu ještě, ale nic složitého v tom není a nic ani nehledejte. Prostě vyrazte někdy ven a vyzkoušejte to sami.

Kdyby se máti zeptala: „Proč někam jdeš? A proč vlastně pěšky?“ Mám jednoduchou odpověď: „Protože mě to baví.“ Psala bych dál, ale venku už se šeří, takže obouvám boty a vy si mě představte, jak kráčím vstříc zapadajícímu slunci…

Knihožrout, seriálový maniak, milovnice procházek, ponocování a Twitteru maskující se za prodavačku v IKEA.

Předchozí článek

DRAWER #02