Myslím, že hřbitov má něco společného s egem. No nebylo by hezčí, kdyby místo řad hrobů, které trčí vedle sebe bok po boku jako nějaké pohřební sídliště, byla velká louka nebo park, lesík se stromy apod., kam by se popel nebožtíků rozsypal a lidé by se sem chodili procházet a rozjímat? Lidé ovšem mají ego a většina z nás tady za sebou chce nechat nesmazatelnou tečku. Něco, co by je připomínalo. Říkalo světu, to jsem byl já, Pepa Novák, byl jsem pekař, měl jsem manželku a dvě děti. Koukejte si mě pamatovat. A protože vedle Pepy je pan ředitel dopravního podniku, tak musí být jeho pomník o to větší a nablýskanější. Jak se patří. A text na náhrobku musí taky za něco stát. Kdo by kladl umělé a kýčovité věnce u: „Václav Bystrý – ucházející manžel, nic moc otec, pedantský šéf a škudlil. Občas si na tebe vzpomeneme.“

Možná, že jsou nějaké zapadlé vesnické hřbitůvky svým způsobem krásné, ale většina těch pražských vypadá jako sídliště. Už vůbec nemluvím o kolumbáriích. Takové paneláky pro zesnulé. Každý má svou malou buňku, ve které se mačká a nedej bože, když jeho sousedi v noci straší.

Tak jako si Češi ve středním věku užívali chataření, tak náruživě se teď věnují návštěvám hřbitova a upravování rodinného hrobu. „Za chvíli budou Velikonoce. Už jsi byla na hřbitově? Ne? Já už to tam celé po zimě vygruntovala a ještě se tam chystám s pomlázkou a pár kraslicemi na výzdobu. Viděla jsi hrob starýho Prokše? Co mu umřela žena, tak tam nebyl, co je rok dlouhej. Že se nestydí!“ O Dušičkách a velkých svátcích je to na hřbitovech horší než v sobotu v IKEA. A to porovnávání a hodnocení hrobů. Kdo má lepší výzdobu. Který je lépe uklizený. Kdo ho navštěvuje častěji. Takové Prostřeno pro důchodce. A vždycky objet všechny hroby příbuzných. Ani bych se nedivila, kdyby na to někdo měl To-do list a postupně ho odškrtával.

Já na hřbitově nebyla celé roky a rodina mě naštvala, když “přestěhovala dědu”, který byl na rozptylové loučce, před pár lety do rodinného hrobu a vytesala na něj jeho jméno. Vůbec se ho na to nezeptali! No vážně.

Na prarodiče vzpomínám často. Hlavně na babičku, která zemřela před pár lety a celý život se mnou bydlela. Ale ke vzpomínání nepotřebuju žádný hranatý mramorový kvádr se smuteční zahrádkou. Vzpomenu si na ni, když vzpomínám na naše společné zážitky, na historky, které vyprávěla. Když si čtu o vašich babičkách. Když mám radost a chtěla bych se o ni s někým podělit. Pro cit a lásku není potřeba budovat nějaký pomník. Měla by být v našem srdci. Ten kdo si to nemůže odpustit, ať se třeba potetuje. Jedna ruka data narození, druhá úmrtí. Já se projdu raději březovým, než urnovým hájem.


Photo credit: Bob Ramsak via Visual Hunt / CC BY-NC-SA

Poznámka šéfreaktora: V podstatě se ztotožňuji s pohledem autorky. Viděl jsem spoustu hřbitovů s kouzelnou atmosférou. Genius loci těchto míst je ovšem většinou spojen s tím, že na nich zapracoval zub času a svůj prostor zde má příroda. Chladný mramor se zlatým textem ve mně nevyvolává chuť zastavit se, posedět a zavzpomínat. Zaujaly mne proto různé alternativní způsoby pohřbívání, při kterých opracovaný kámen nahrazuje živá příroda.

V pražských Ďáblicích byl napřiklad zřízen Les vzpomínek, kde se popel zemřelých ukládá ke kořenům stromů.  Projekt Bios Urn používá k pohřbívání rozložitelné urny, ve kterých se popel nebožtíka využívá jako hnojivo pro strom. Italští designéři přišli s projektem Capsula Mundi – kapslí z biologického materiálu, do které se uloží mrtvé tělo společně se semenem stromu. Kapsle se postupně rozloží společně s tělem, které se tak stane živnou půdou pro strom.

Ne každému by se asi líbilo, že je jeho blízký po smrti v podstatě hnojivem. Těch, kdo budou chtít i nádále po sobě zanechat něco hmatatelného až monumentálního bude zřejmě i do budoucna dostatek. Já osobně chci být po smrti bukem. (M.W.N)

 

Knihožrout, seriálový maniak, milovnice procházek, ponocování a Twitteru maskující se za prodavačku v IKEA.

Další článek

DRAWER #02