Celé to začalo na party u Jaromíra, kde se scházeli lidé z vyšších kruhů. Na minulé party došlo k nemilé nehodě, když vzplál bazén, do něhož byl nedopatřením napuštěn petrolej. Naštěstí z toho bylo jen sedm párů spálených obočí a žádná žaloba.

Party již byla v plném proudu, když se ozval podivný rachot, který stále sílil. Panovala spousta dohadů, co by to mohlo být. A on se to výstřední miliardář Koníček dostavil na party v tanku.

Mezi hosty propuklo všeobecné veselí, ale úsměvy jim ztuhly, když se věž tanku začala otáčet jejich směrem, dělo zaměřilo správný úhel a nastala panika. Někteří hosté šli k zemi, jiní se utíkali schovat, kam jen mohli, a zbytek zůstal stát s vytřeštěnýma očima.

Ozvala se ohlušující rána a spolu s dýmem se z děla vyvalily konfety, které se snášely na hosty. Ti se pomalu vzpamatovávali, sbírali se ze země, vylézali z úkrytů a někteří prchali do domu, aby vyhledali jednu z mnoha koupelen, kde by se uvedli do společenského pořádku, neboť jim povolily svěrače.

Výstřední miliardář Koníček po takovém entré vyskočil z tanku v perfektně padnoucím smokingu s tankistickou kuklou na hlavě. Stál na vrcholu věže a sňav kuklu, mával hostům, kteří mu též mávali, ale poněkud vlažněji, než očekával. Náladu mu to však nezkazilo.

„Ten váš příjezd v tanku, to bylo něco grandiózního,“ řekla manželka brigádního generála Mlíčka asi o půl hodiny později.

„Jsem rád, že se vám můj příjezd líbil, paní brigádní generálová.“

„Když jste na nás vystřelil, tak jsem si málem ucvrnkla. Zato ten můj se posral.“

„Ale to bych neřekl, že je pan brigádní generál takový posera.“

„Kdyby jen posera. Je to nesnesitelně despotický impotent.“

„Impotent?“

„Ano. A já jsem přeci ještě docela mladá, nemyslíte?“

„To bych řekl. Je libo navštívit můj tank?“

„Velice ráda.“

„Pak tedy neváhejme a pojďme.“

Výstřední miliardář Koníček pomáhal manželce brigádního generála na tank, přičemž jeho ruce spočinuly na jejích hýždích.

„Teda, milostivá, dovolte mi poznamenat, že máte prdel pevnou jako jalovice.“

„Ale no tak, pane Koníčku,“ řekla a chichotala se.

Když byli oba v tanku a miliardář Koníček zavřel poklop věže, očekávala milostivá nějaký výklad ohledně zařízení tohoto stroje, místo toho ale byla nazvána kótou 203 (dva sta tři) a jako taková byla prudkou ofenzivou dobyta, když shledala, že obrana je marná. Po celkovém odhalení veškerých pozic došlo ke konečnému průniku do velitelství hlavního štábu a následovala kapitulace.

„Kdepak jste byla, paní brigádní generálová?“ zeptala se hraběnka Olivánová, když uviděla svou přítelkyni přicházet k baru.

„Pan Koníček mi v tanku vysvětloval dobývání kóty 203 (dva sta tři).“

„Ach tak. Onehdy mi bylo vysvětleno dobývání kóty 205 (dva sta pět). Velmi poutavý výklad.“

„Pan Koníček se v dobývání kót vyzná,“ řekla paní Le Boeuf. „Nedávno jsem měla to potěšení vyslechnout jeho výklad dobytí kóty 209 (dva sta devět).“

„A vy, slečno Racková?“ zeptala se hraběnka Olivánová slečny, která vypadala poněkud zasněně.

„Kóta 207 (dva sta sedm), vskutku divoká bitva, řekla bych.“

„Já byl svědkem dobývání kóty 202 (dva sta dva),“ řekl okolojdoucí architekt Procházka.

„Vy?“ řekly současně všechny ženy.

Architekt Procházka se trochu zarděl.

„Pan Koníček je originál,“ pronesla paní Le Boeuf procítěně.

Miliardář Koníček a architekt Procházka se odebrali na klidnější místo, kde se usadili v pohodlných křeslech.

„Opět vydařená party,“ konstatoval architekt Procházka.

„To jistě. Jaromír se opravdu vyzná. A jak se vám vede, příteli?“

„Celkem to jde, i když jsem nedávno dostal přes hubu od Gorana Skokotiče.“

„Goran Skokotič vám dal přes hubu? Proč?“

„Ále, taková hloupost. V golfovém klubu jsem se uvedl do nálady lihovinou, a když přišel Goran, pronesl jsem rádoby duchaplně: ,Skokotiči, ukaž skok o tyči.‘ Pak už to šlo rychle. Levá pravá otevřenou dlaní a šel jsem k zemi. Docela trapas.“

„Hm. Ovšem guvernér to na tom charitativním večírku přehnal. Úplná politická a společenská mrtvola, nemyslíte?“

„To rozhodně.“

„Přesto si myslím, že by si ještě zasloužil šanci. Udělal v úřadu spoustu dobrého.“

„Ano, ale jistě uznáte, že když se někdo na charitativním večírku vrhne všem na očích na prezidentovu ženu a sklátí ji na stole, tak moc šancí nemá.“

„To ne, bohužel. Ale nevypadalo to, že by se moc bánila, že?“

„Je to první dáma. Nechtěla ztropit skandál, takže držela.“

„A kde byl v té době vlastně prezident?“

„Měl jednání s premiérkou Grónska.“

„Předpokládám, že za zavřenými dveřmi.“

„No jistě. Jak jinak?“

„Myslíte, že prezident Amabo bude znovu zvolen?“

„Tak to si netroufám odhadnout.“

Miliardář Koníček se protáhl a složil ruce za hlavou.

„Tak mě napadá, milý Procházko, což takhle zajet ke mně, dáme si pár drinků, a pak bychom mohli vyzkoušet něco gelu jahodové vůně, který mi dnes ráno přišel z Paříže.“

„Pojedeme tankem?“

„Jistě že ano.“

Tou dobou se na pláži sešla skupina šesti mužů z Revoluční strany práce, která bojovala proti vládě, ať byla jakákoliv. Jmenovitě od nejvyššího k nejmenšímu: Leopold, Ahmed, Perez, Heinrich, Orlando a jejich velitel Sorello zvaný Orlosup. Od nigerijských obchodníků se zbraněmi získali tři protitankové střely RPG-7. Přes míru popíjeli heřmánkovou pálenku, až se začali hádat, kdo odpálí zkušební střelu. Veliteli Sorellovi došla trpělivost a dal jim všem vydatně přes držku, protože, co si jako myslí, vždyť je jasné, že tu střelu neodpálí nikdo jiný než on, velitel, drsný Orlosup. To nakonec všichni uznali a rychle v písku posbírali kousky svých obličejů.

Když byl konečně klid, zaklekl velitel Sorello se střelou na rameni a rychle si vybavoval v paměti všechny válečné filmy, které viděl, protože si s odpalovacím mechanismem nevěděl moc rady. Ostatní trochu poodstoupili a sledovali velitelovo počínání. Najednou to dutě zadunělo, jak byla střela aktivována a vyrazila do noci nad temnou hladinu.

S jásotem vyprovázeli odpálenou střelu. Ta nabrala rychlost a řítila se vpřed, přičemž se kvapem blížila k luxusní jachtě prezidenta Amaby, který si vyrazil s rodinou a pár přáteli.

Avšak ke zdrcujícímu kontaktu s velkým mezinárodním dopadem nedošlo, protože střela, ač neřízená, náhle sama od sebe změnila směr, jako by si uvědomovala, že jejím prioritním cílem nejsou luxusní jachty, vždyť se jí také neříká protitanková jen tak pro srandu králíkům. Nabrala si to zpět k pobřeží, kde skupince partyzánů ztuhly úsměvy. Okamžitě šli předpisovým způsobem k zemi a zahrabali se v mžiku do písku. Střela nad nimi proletěla, vznesla se nahoru podél útesu a vzápětí se ozvala mohutná detonace.

Partyzáni se vyhrabali z písku a propukli znovu v jásot. Nahoře na silnici stál zdemolovaný tank v plamenech, a aby to vše bylo ještě efektnější, vyskakovaly z něj dvě hořící postavy, jimiž nebyl nikdo jiný než výstřední miliardář Koníček a architekt Procházka. Oba měli vážné popáleniny, ale přežili.

Úspěch bylo nutno oslavit, a to nejlépe na zazobané aristokratce. Neomylný instinkt statečného velitele Sorella je přivedl až před reflektory vozu hraběnky Olivánové vracející se z party. Okamžitě ji unesli. Řidiče zmlátili jakožto odporného přisluhovače buržoazních vykořisťovatelů. Učinili to velmi důkladně po způsobu: všichni za jednoho, šest proti jednomu.

Hraběnka Olivánová seděla v jakési zřícenině spoutaná na židli ve stylu Karla VIII. Sjetého.

Partyzáni se posilnili další dávkou heřmánkové pálenky a šli oslavit svůj úspěch na hraběnce Olivánové. Velitel Sorello ji postavil a strhal z ní šaty.

„Ježišmarja, ona ji má úplně holou!“ vykřikl zděšeně Perez.

Ahmed padl na kolena a začal být hlavou o zem. Leopold omdlel.

„O tomhle se ve stranických brožurách nic nepíše,“ řekl Heinrich.

„Soudružky u nás v lese ji mají jinou,“ řekl plačtivě Orlando.

„Držte huby, blbci!“ zařval velitel Sorello.

Jak byli předtím nažhaveni pořádně slavit, tak teď už si nebyli tak jistí.

„Tak co bude, pánové, nemám času nazbyt. Je mi líto, že vám nemůžu nabídnout to, co vaše soudružky v lesích, ale s tím nic nenadělám,“ řekla hraběnka Olivánová.

„Já radši hustý klín,“ zakňoural Orlando a měl slzy na krajíčku.

„Chudáčku,“ řekla hraběnka Olivánová a nikdo nebyl natolik inteligentní, aby postřehl ironii v jejím hlase.

„My tě tady teď, soudružko, znásilníme za všechny utlačované v této zemi,“ řekl rozhodně velitel Sorello.

„Kdo je u tebe soudružka, ty negramote?“

„Já do toho nejdu, veliteli,“ řekl Perez, kterého pohled na holý klín vyloženě děsil.

„Já asi taky ne,“ řekl Heinrich a ostatní se přidali.

„Srabi,“ zuřil velitel Sorello.

Chtěl se tedy na hraběnku Olivánovou vrhnout sám, ale Heinrich řekl, že to tak nejde a mělo by se o tom podle stranických stanov hlasovat. Velitel Sorello měl sto chutí zastřelit ho, ale nakonec v něm zvítězila stranická kázeň. Hlasování dopadlo 5:1 proti znásilnění.

Hraběnce Olivánové byly rozvázány ruce. Oblékla na sebe poničené oblečení a poté ji partyzáni dovedli ke stanovišti taxi.

Vzápětí zmizeli a vydali se do lesů se zbylými protitankovými střelami. Čím víc za sebou nechávali město a blížili se k hustým lesům, tím víc se cítili uvolnění, vtipkovali, smáli se a těšili se na bohaté klíny soudružek, které byly něco úplně jiného než ten aristokratický úhor, který viděli.

„Veliteli, ta ženská vám řekla, že jste negramot,“ řekl Perez.

„No a?“

„Co to ten negramot vlastně je?“

Velitel Sorello se podrbal na hlavě a vzápětí v rozkroku, kde ho trápily muňky.

„Negramot, to je buržoustskej způsob, jak vyjádřit, že je člověk drsňák. Ta ženská si byla moc dobře vědoma, že před ní nestojí jen tak někdo, ale pořádně drsný chlap. Prostě Orlosup.“

„To jo, veliteli, vy jste pořádný negramot,“ řekl Ahmed.

„Na našeho velitele,“ řekl Leopold pozvedaje polní láhev s heřmánkovou pálenkou.

„Ať žije,“ řekl Heinrich.

„Na negramota,“ vykřikl Perez.

„Na nejdrsnějšího Orlosupa široko daleko,“ řekl Orlando.

Přiťukli si a pořádně si zavdali. K jejich smůle nebyli moc ostražití a všechen ten hluk přilákal pozornost hlídky vládního vojska, která neváhala a spustila palbu. Zemřeli, aniž by věděli, jak blízko byli vskutku heroickému kousku, když jimi vystřelená protitanková střela málem zasáhla jachtu nejmocnějšího muže světa, prezidenta Amaby.

Hraběnka Olivánová dorazila domů, a když se osprchovala, zavolala několika novinářům, pro které pak v prostorném salonu své rezidence uspořádala tiskovou konferenci, na níž barvitě vylíčila útrapy, jimiž prošla – opakované znásilnění, psychický i fyzický teror. Nejpříšernější na celé záležitosti ale bylo, že musela jet domů taxíkem. Když něco tak ponižujícího slyšely její přítelkyně, šly svorně v mdlobách k zemi.

Výstřední miliardář Koníček zůstal i nadále výstřední, ale každému musel stále znovu opakovat, kdo je, protože ho nikdo po tolika plastických operacích nepoznával. Pořád měl zálibu v dobývání různých kót. Avšak gel vonící po jahodách dovezený z Paříže s architektem Procházkou nevyzkoušeli, protože i on byl po mnoha plastických operacích a ať dělali, co dělali, nedokázali se prostě najít.

 

 

Pilot invalidního vozíku, ragbyový a filmový fanda, náruživý čtenář, trochu frankofil a pozorovatel života bez skrupulí.

Další článek

Vařečka z Lidečka