Firma se rozhodla, že mě pošle na zkušenou do Mexika, že se jim prý v místní pobočce budu hodit, a já nadšeně souhlasil. Okamžitě mi hlavou prolétly obrázky mexických pláží, na nich mne ležícího se slaměným kloboukem, kouřícího havana a s margaritou v ruce pozorujícího vnadné a snědé Mexičanky. Mé plány, jak procestuji s batohem Jižní Ameriku, o dovolených budu surfovat na tichomořských plážích s bělostným pískem a prozkoumám starobylé mayské pyramidy, vzaly zasvé po jedné poradě, když jsem se dozvěděl, že mě sice pošlou za hranice, ale jaksi na druhou stranu proti času, do Číny.

Na dva týdny, povídá šéf mého šéfa. Pojedeš se tam podívat, jestli by se ti tam vůbec líbilo, přijedeš zpátky, promluvíme si o tom, a když se ti tam líbit nebude, domluvíme se jinak. A víš ty co? povídá. Pojedu tam napřed a počkám na tebe, znám v Šanghaji výbornou restauraci. kam si zajdeme. Až to uvidíš, ani nebudeš do Mexika chtít.

Musel jsem si vyřídit nezbytné formality, jako čínské vízum, kam jsem si lehkovážné šel v 10 hodin dopoledne s vědomím, že když je otevírací doba od 9 hodin, nemám se čeho bát a v klídku to stihnu. Nestihl. Přišel jsem na řadu asi padesátý osmý, takže v časovém limitu 9.00 až 11.30, co mají na příjem žádosti, jsem neměl žádnou šanci. Druhý den jsem si přivstal, zařídil rychle vízum, sbalil anglický slovník, opalovací krém, příručku čínských frází a upaloval na letiště. Letenku mi sekretářka prozíravě zabookovala přes Londýn, takže z Prahy letíte dvě hodiny na opačnou stranu a o ty dvě hodiny se vám pak prodlouží i další let na tu správnou stranu. Letěl jsem v den svých narozenin a celou cestu z Londýna na vedlejší sedačce křičel malý rozmazlený Číňánek. Cesta nemohla začít lépe.

Po příletu do Šanghaje a shánění kufru jsem zjistil, že na mě nikdo nečeká. Stál jsem tam sám, poprvé v životě v Asii, bez zkušeností a s velmi chabou znalostí angličtiny. Šéf mého šéfa tam tedy byl, jenže na mne čekal v restauraci asi 200 km někde jinde a jediné instrukce, co jsem od něj dostal, byly: Na letišti nasedni na vlak, sveze tě do centra Šanghaje. Tam přestoupíš na metro, linku 2, ta tě doveze na nádraží. Tam nasedneš na vlak do města Suzhou. Až tam dojedeš, ukážeš někomu název hotelu a on tě tam doveze. Všude si kup lístky, pokladny poznáš podle dlouhých front. Pokud bude otevřené okénko a u něj žádná fronta, jdi tam, nebudeš čekat. Rady k nezaplacení.

Poprvé v Číně, anglicky jsem uměl asi jako španělsky, stejně mi to ale bylo k ničemu, protože mi nikdo anglicky nerozuměl. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se nemám otočit, nasednout na zpáteční letadlo a letět do Evropy, ale nakonec bych to považoval za zbabělost. Zatnul jsem zuby a vydal se hledat první prodejnu lístků.

Cesta, která mi teď normálně trvá stejnou trasou dvě hodiny, se protáhla na hodin šest. Dvakrát jsem zabloudil (Šanghaj má asi 30 milionů obyvatel, zabloudit je více než jednoduché), dvakrát nasedl na špatný vlak, vláčel se do toho s obrovským kufrem plným zimního oblečení, protože jsem netušil, že z české jarní zimy letím do teplot podobných těm, jaké jsou tou dobou v Egyptě, na pokraji nervového zhroucení po strašném letu a bez jídla, protože od zkušenějších kolegů jsem dostal rady ve smyslu „nejez nic ze stánků na ulici, nejez nic, čemu nerozumíš“, a já nenašel nic, čemu bych rozuměl.

Do hotelu ve svém městě jsem dorazil asi ve dvě ráno, dal si sprchu a celý hladový a nedočkavý jsem si objednal taxík s tím, že chci dovézt někam na večeři, neboť hotelová kuchyně byla zavřená a obsah hotelového baru – kola s whisky – hlad nezahnal. Bavorská německá restaurace byla jediná otevřená, když nepočítám desítky pouličních prodejců prodávajících opilcům vracejícím se nad ránem domů těžko identifikovatelné věci napíchané na špejlích a ogrilované. Mé první čínské jídlo tedy bylo německé vepřo, knedlo, zelo. Čínskou kuchyni jsem si představoval jinak.

Druhý den jsem dostal vynadáno, že na mě šéf mého šéfa musel čekat s večeří a já nedojel, a nastalo představování mezi mnou a čínským týmem. Šéf mě představil a s tlumočníkem odešel něco důležitého vyřídit. Nebyl jsem úplný zelenáč, předem jsem si připravil projev zahrnující historii Číny, krásu místních žen (zkušený kolega mi však následně prozradil, že krása místních dívek se objeví až zhruba měsíc po příjezdu vlivem sexuální abstinence, do té doby se vám zdají neuvěřitelně ošklivé – a měl pravdu), naše firemní plány do budoucna a tak dále. Projev mi zabral asi deset minut, přičemž čínský tým se na mě celou dobu hezky usmíval, pokyvoval hlavami a naslouchal. Můj projev byl tak dobrý a srozumitelný, že se mě po ukončení ani nikdo na nic nezeptal. Po chvilce se vrátil šéf mého šéfa a říká: „Promiň, měl jsem telefon. Můžeme začít. Řekni jim na úvod pár slov, tlumočník to přeloží, oni nemluví anglicky.“

A takhle to šlo dál. Jednou z důležitých vlastností dobrého pracovníka je umění komunikace. V mém případě to znamenalo začít se po španělštině učit i čínštinu. Po prvních obavách však zjistíte, jak je to jazyk jednoduchý, výstižný a lehce zapamatovatelný. Pro ukázku přikládám několik slovíček včetně českého překladu: jo (jo), ne (ne), chajzl (dítě), pinda pičio (studené pivo), bukacci (děkuji), mimi (dámské poprsí), ča (čaj), pigu (dámské pozadí). Takže učení čínštiny byla radost, zvlášť když se naučením jednoho slova automaticky naučíte slova čtyři, neboť v čínštině je význam slova dán tónem, nikoli slovem.
Takže kupříkladu čínské slovo „ma“ v češtině znamená 1. máma, 2. kůň, 3. otazník, 4. obviňovat, podle tónu, kterým slovo vyslovíte. Takže když mě teď naštve máma mé čínské manželky nebo si chci zlepšit náladu, není nic jednoduššího než ji oslovit „hej, koni“, což ona přikládá mé špatné výslovnosti, mě to nevýslovně baví a doma v Čechách by se tchyně asi urazila. A pak že je Čína špatná.

Čech neustále překvapovaný Čínou a Číňankami.