„Tak jsme domluvení, ta sbírka by mohla vyjít začátkem příštího roku,“ řekl rozhodně pan nakladatel Vladimír Kuliš a podal ruku překvapenému básníkovi.

„Koukáte na mě jako byste mi nevěřil,“ zasmál se.

Ondřej Škumpa, od této chvíle už skutečný básník, se opravdu zdráhal mu uvěřit. Vydat sbírku básní to není jen tak. A najít někdo, kdo ji vydá, tak aby to nemusel být samonáklad to už je hotové terno.

„Přiznám se, že jsem to nečekal. Už mě odmítlo devět nakladatelů.“

„Já dělám celej život to, čemu věřím a co mě baví. Vaše pozeie se mi líbí, tak má u mě zelenou.“

„Všichni mi říkali, že je to sice dobré, ale že poezii, teď nikdo nečte a že si nemůžou dovolit vydat neznámého autora.“

„To jsou výmluvy. Co by nemohli. Jen se musí trochu ohánět, aby si na sebe vydělali. Mně se prostě vaše sbírka líbí a o peníze se postarám, to už je můj byznys, vy hezky dál pište.“

„Děkuju vám.“

„Jo ještě než půjdete, stavte se u Dana. Sedí hned vedle schodiště. On s váma probere některé formality.“

„Ještě jednou díky a nashledanou.“

Ondřej byl tak překvapený, že z kanceláře pana nakladatele málem vyšel v předklonu a s rozloučením vaše blahorodí.

Kancelář řečeného Dana nemusel hledat dlouho. Když jsou na chodbě všeho všudy troje dveře, není těžké poznat ty u schodů.

Daniel Přeučil – obchodní náměstek, hlásala honosná cedule na pootevřených dveřích.

Ondřej na ně dvakrát ťukl a nakoukl dovnitř.

„Á, pojďte dál,“ mladík přibližně stejně starý jako Ondřej, Odložil na stůl knihu a podal Ondrovi ruku.

„Mimochodem, výborná kniha o prokrastinaci,“ poklepal prstem na obálku, kde se skvěl název Nečti tuto knihu a makej. „Vážně dobrá kniha. Vy jste Ondřej Škumpa, ten básník, že?“

„No, ten básník, jo to jsem já,“ zvykal si Ondra na svou novou roli. Dan v obleku a s kravatou působil na pohled o poznání formálněji než nakladatel Kuliš, ale jeho chování bylo neméně přátelské.

„Gratuluju vám ke smlouvě,“ třásl Ondrovi srdečně rukou.

„Posaďte se, probereme spolu pár detailů ohledně financí.“

Financí? Podivil se Ondra v duchu. Vždyť se jasně domluvil s panem Kulišem, že na vydání sbírky si nemůže dovolit přispět ani korunu. Nebo že by mu dokonce chtěli dát i honorář? To snad ne. To už by vážně musel být jenom sen.

„Víte, my jsme progresivní nakladatelství, které si na sebe umí vydělat. Nehrajeme si na intelektuály, nebereme dotace a nežádáme o granty. Prostě se živíme prací. Naše práce jsou knížky. Knížky si na sebe musí vydělat, protože jejich vydání něco stojí. A proto budeme potřebovat vaši drobnou pomoc.“

„Samozřejmě, já udělám, co bude třeba. Pomoc s propagací, autorské čtení…“

„No to taky, přerušil jej Dan, ale to přijde na řadu až ve třetí fázi života knihy.“

„Třetí?“ podivil se Ondřej.

„My dělíme vývoj knihy do tří fází. Larva, kukla a motýl. Motýla budete všem ukazovat a jezdit s ním po autorských čteních. Teď jsme ve fázi larva. Knížka je housenka, která žere, na co přijde. Nesmírně životaschopný jedinec, živící se fantazií autora.“

To přirovnání se Ondrovi líbilo. Odpovídalo to jeho sžíravé touze po básnickém vyjádření. Skutečně měl někdy pocit, že jej vlastní verše vysávají a pohlcují. Psaní ho stálo už tolik energie.

„Aby se naše housenka mohla zakuklit, to znamená jít do tisku, musíme ji ještě trochu vykrmit. A s tím budu potřebovat pomoct od vás.“

„Ale jistě s tím já počítám, ta sbírka ještě není kompletní. Domlouvali jsme se s panem Kulišem, že tam ještě přidám několik kratších věcí a takové surreálné pásmo, z cesty po Balkáně.“

„Já jsem myslel ještě jinak nakrmit. Podívejte se na to realisticky. Vydání knížky něco stojí. No, a když se jedná o sbírku existenciální poezie, nemůžete čekat, že by se vydání zaplatilo samotným prodejem. Máte odhad, kolik lidí si dneska kupuje poezii?“

„Veliký přehled zrovna nemám, ale asi to moc nebude.“

„Přesně tak, když se prodá pár stovek výtisků, bude to úspěch. Ale není třeba mít z toho nějaké poraženecké nálady. I taková menšinová literatura si zaslouží svoje místo na knižním trhu. Jen se to musí udělat chytře a to bohužel dosud umí jen málokdo. Všechno jde, když se chce. Jak říká Napoleon Hill: Cokoliv si lidská mysl dokáže představit, a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout. Půjde jen o to, abychom našli někoho, kdo naši housenku nakrmí ještě před tím, než se zakuklí.“

„Vy myslíte sponzora?“

„Ne tak úplně. Víte co je to product placement?“

„No vím, to je třeba, když James Bond na plátně pije Martini. Vlastně něco jako reklama zasazená přímo do děje filmu.“

„Ano, a přesně to budeme potřebovat dostat do vaší sbírky. Klíčová slova, značky, slogany nebo i jména osob. Takové literární pí ár je dneska poměrně oblíbené.“

„Ale vždyť to je existenciální poezie, to není James Bond. Tam se nedá použít product placement.“

„Co by ne, vezměte si Danta. To byl panečku nějaký básník. A jak dokázal do své Božské komedie dostat jména svých současníků.“

„No ale on je většinou umístil do pekla. To jim moc dobrou reklamu neudělal.“

„Jak neudělal? Negativní pí ár. Lidi by vám dneska cpali peníze do kapes, kdyby věděli, že zato někoho očerníte. Ale nebojte, to my neděláme. Máme svůj etický kodex.“

„No dobře, tohle neděláte. Ale já stále nechápu, co teda vlastně po mně chcete. To si představujete, že se má syntéze existenciálních traumat zhmotní a bude do sebe lít Martini?“

„No proč ne, fantazii se meze nekladou. Ale nemůžu zaručit, že by nám Martini přineslo nějaké finance. Ale třeba takové slovo škoda. Hezky se to rýmuje, třeba škoda-voda. Je to univerzální, krásně použitelné slovo, třeba škódá láský,“ zanotoval Dan Přeučil. „No ale hlavně je tu Škoda auto, česká společnost, se kterou by se o product placementu dalo jednat. Mým úkolem bude vybrat vám právě takové vhodné značky a na vás bude je zakomponovat do vašich textů.“

„Vy si myslíte, že si někdo koupí novou oktávku, jen proto, že zahlédl slovo škoda v mé básni?“

„No, to si samozřejmě nemyslím. Je mi jasné, že vaši sbírku si koupí spíš ti, co jsou obecně bez peněz. Navíc se jí prodá, z hlediska marketingu zanedbatelné množství. Ale o to nejde, tady nikdo nečeká účinnou reklamu. Nebude se sledovat konverzní poměr. Hrajeme tak trochu na city, na podvědomý obdiv k vysokému umění. Mít svého básníka bývalo dříve výsadou šlechticů, proč nezkusit v někom vzbudit pocit vznešenosti výměnnou za tolik potřebné finance? Není to obchod, ale spíš hra.“

„Přiznám se, že jste mě trochu zaskočili. Nejprve pan Kuliš a teď vy. Budu si to muset rozmyslet. Asi chápete, že moje poezie je osobní, je to takové niterné vyjádření. Trochu se mi příčí do nich násilně přidávat nějaká klíčová slova. Navíc píšu volným veršem, takže škoda-voda mě nezachrání. Nevykládejte si to špatně, ale já jsem básník, ne autor reklamních sloganů,“ rozhodil Ondřej rukama.

„Básník?“ zeptal se trochu ironicky Dan Přeučil. „Píšete básně, které zatím nikdo nečte. K tomu, abyste se stal skutečným básníkem, se vám právě snažím pomoct. Vy jste asi nad věcí. Pro vás jsem nejspíš někdo, kdo se zabývá příliš moc světskými věcmi, jako jsou peníze, že? Ale věřte, že mně jde o poezii možná víc než vám. Vám totiž jde o vaše vlastní básně, ale mně jde o poezii jako takovou. Já se snažím, aby měla možnost se dostat k lidem. K lidem, kteří na ni čekají, ale kterých je tak málo, že ji sami neuživí. Víte, já jsem vystudovaný ekonom. Kdybych dělal něco jiného, tak jsem asi za vodou, mám dost peněz a nemusím se bát o existenci, ale já to cítím jako poslání. Je to něco jako titánská touha přinést lidem trochu toho světla. Pomůžete mi? Když se vám to povede, můžete pak dostat podíl ze zisku. To bude skutečná existenciální poezie, protože vám zajistí existenci.“

Ondřej nemohl odmítnout. Jestli to Dan jen hrál, pak svou roli vážně uměl. Ondřej se z jeho vlivu vymanil několika chabými ujištěními, že se pokusí a že udělá, co bude v jeho silách. Odcházel, pokyvoval hlavou, ale vnitřně nesouhlasil. Báseň je báseň.

Cestou se v něm praly dva pocity, radost z toho, že mu chtějí vydat sbírku, ale vztek z toho, jak chtějí, aby toto vydání podpořil. Nevěděl, co si o tom myslet. Věděl, že s vydáváním poezie to není jednoduché a že peněz je všude málo, ale toto řešení ho zaskočilo. Nikdy by ho nenapadlo, že by něco podobného mohlo fungovat. Večer mu to nedalo. Kulišovo nakladatelství znal, a věděl, že má dobrou tradici ve vydávání poezie. Knížky z této edice patřily k nejlepším. Sklízely ocenění, pochvalné recenze i lásku čtenářů. Byla to dobrá společnost. Dostat se do ní by stálo za nějakou tu úlitbu bohům, pomyslel si Ondřej. Když četl některé recenze podruhé či potřetí, začalo mu svítat:

„…poetickým vrcholem sbírky je báseň nazvaná Modlitba za Mercedes Mondegovou…“

„…od tíživých témat nás autor nechá odpočinout příjemně hravým milostným sonetem Uvězněn na orbitu lásky…“

„…až na dřeň se pak autor noří v tíživém žalozpěvu Prazdroj všech útrap…“

Inspirace může mít mnoho podob, pomyslel si, otevřel notes a nadepsal: Jak v královském hermelínu oděná.

Mám 4+1, tj. čtyři malé děti a jednu středně velkou ženu. Profesí analytik dat, po večerech spisovatel dvědecko-fantastické literatury.

Předchozí článek

Krchovy