K prvnímu stání jsem se tak dostavil pro jistotu s páskou přes oči. Nechtěl jsem mít popotahovačky za to, že pořizuju nedovolenou fotodokumentaci ze soudní síně. Soudce to nepochopil. Bral to jako recesi na téma slepá spravedlnost. Vyfasoval jsem pět tisíc za pohrdání soudem. Ale co je to teď pro mě pět tisíc. Když dlužíte sedm a půl milionu, přijdou vám některé částky malicherné. Konečně jsem pochopil, co myslel Sváťa tím, že by rád někomu dlužil tolik peněz.

„Tak co, nějak se vám to sukuje,“ šklebil se na mě Suk, když jsem se s ním nechtěně potkal o přestávce na toaletě. „To je takové nomen omen,“ pokračoval. „Já jsem Suk a vám se to sukuje, že?“

„Ne! Nomen omen by to bylo, kdybyste se jmenoval třeba přizdisráč,“ odsekl jsem.

***

Po prvním stání jsem kontaktoval několik redakcí, zda by nechtěly můj případ zveřejnit. Ne že bych čekal, že se na mě sesypou jako na nějakou hollywoodskou hvězdu, ale přišlo mi, že tak bizarní příběh by čtenáře mohl zajímat. A zájem by mi taky mohl přinést podporu veřejnosti. Chtěl jsem tuto podivnou kauzu vynést na světlo. Neozval se mi nikdo. Byl jsem na to sám. Moje problémy nikoho nezajímaly. Velká tragédie pro člověka, ale malá pro lidstvo.

Celá ta obludnost začínala postupně dostávat konkrétní obrysy. Zjistil jsem, z čeho vypočítali tu nehoráznou částku, kterou bych měl dlužit. Byl to naprosto nemravný přepočet založený na tom, že každou knížku, kterou jsem si přečetl, jsem automaticky převyprávěl x lidem, kteří si kvůli tomu knížku nekoupili, navíc nešli ani do kina na případné filmové zpracování. Spolu s nimi nešlo do kina také x jejich partnerů a partnerek a ještě se přidával násobný koeficient za případné děti či přizvané kamarády. Pana Suka zastupoval nechutně dokonalý právník doktor Čeněk Ert. Byl jak z amerického filmu. Střední věk, sportovní postava, vlasy mírně prošedivělé kolem spánků, skvěle padnoucí šedý oblek a masivní hodinky. Jeho tvář setrvávala v neuvadajícím úsměvu. Mluvil plynule, ale občas udělal dramatickou pauzu, která demonstrovala jeho převahu. Bylo to jako kdyby říkal:  Teď! Teď, mi můžete skočit do řeči, pokud k tomu máte co říct. Říct ale nebylo co. Nakonec prohlásil:

„Žádáme o uvalení vazby na obžalovaného. Existuje důvodné podezření, že by mohl ovlivňovat svědky.“

A tak jsem skončil za katrem, abych si nemohl popovídat s manželkou nebo s klukama v hospodě. Z právního hlediska to nevypovídalo nic o mé vině, ale z hlediska praktického to znamenalo, že jsem byl včera na svobodě a dnes už zavřenej. Uvalení vazby mělo pro mě jedinou výhodu.  Měl jsem nyní nárok na obhájce ex offo. Advokáta bych si nemohl dovolit zaplatit, takže toto pro mě byla možnost, jak získat na svou stranu erudovaného právníka.

Pan doktor Egenberg, postarší sympatický advokát, mi radil jediné.

„Budeme se to snažit uhrát na dohodu o mimosoudním vyrovnání. To je pro nás jediná šance.“

Hřálo mě u srdce, že případ vzal za svůj a mluví o „nás“ a ne o „mně“, ale jakákoli dohoda s prohnaným žalobcem Řehořem Sukem a tím jeho dokonalým právníkem mi byla proti srsti.

„Ale vždyť, já jsem přece nic špatnýho neudělal. Já chci prokázat svou nevinu.“

„Já vás chápu, pane Musil, nedivím se, že vám jde, jak se říká, o čest, ale podívejte se na to pragmaticky. Když se dohodneme, myslím, že to můžeme stáhnout tak třeba na částku okolo tří milionů. Jenže když to budete chtít dotáhnout do konce, nemáte jistotu, že to vyhrajete. Ve finále můžete dopadnou ještě hůř, než si dokážete představit. Věřte mi. Oni to mají promyšlené.“

Připadal jsem si jako ve zlém snu. Co mají promyšlené, co ještě po mně můžou chtít? Vždyť i těch sedm a půl milionu by mě zruinovalo. O co jim vlastně jde?“

„Myslím, že o precedens. Nemáme sice precedentní právní systém jako třeba ve Státech, ale to, jak dopadne tento soud, může ovlivnit, jak se zachová par dalších nešťastníků, jako jste vy. Když se do toho pustíte naplno, pokusí se vás Suk exemplárně zničit, aby z vás udělal odstrašující příklad pro další své oběti. Tak to aspoň vidím já. Už jsem totiž o panu Sukovi něco slyšel.“

„Myslíte, že má proti mně v záloze ještě něco?“

„Nevím, ale doktor Ert, právník pana Suka, je mazaný. Doporučil bych vám se mu vyhnout a skoncovat to co nejrychleji, dokud jde jen o peníze.“

„Snažíte se mě vyděsit?“

„Spíš varovat. Byl jste někdy na plovárně?“

„Byl, to se ví, ale jak to souvisí s mou obhajobou?“

„Veřejná plovárna, sprchy, vaše fotografická paměť…copak to nechápete? Vždyť on na vás může vytáhnout třeba ještě nezákonné pořizování indiskrétních fotovzpomínek. Pokud vám prokáže, že tam byly i děti…chápete?“

***

Bylo to zlé. Seděl jsem v cele a přemýšlel. Tři miliony. To budu splácet celý život. Taková suma mě může zničit. Bude to pomalé udušení. Budu splácet a splácet a nic neuspořím. Peníze sice nejsou všechno, ale občas se hodí je mít. Stačilo mi těch pár týdnů, kdy jsem začal žít se strachem o finance. S Petrou jsme se obden chytli kvůli nějakému výdaji. Mít na krku takový dluh, to už by se mnou chudák nevydržela.

Bylo to zlé. Byl jsem ve vězení pro nevinné nebo dosud neodsouzené. Přestupní stanice mezi svobodou a kriminálem. A nevěděl jsem, kam jede můj vlak. Dosud jsem toto místo znal jen zvenku. Svým způsobem to bylo pozoruhodné místo. Když jsem jel někdy autobusem kolem, všiml jsem si dlouhé bílé zdi. Čistě bílé zdi uprostřed města. Bez jediného grafiti. I ta anarchistická postmoderní mládež si dobře uvědomuje, o co tu jde, a na tuto zeď nepíše. Na zeď, za kterou sedím já.

 

Najednou stál vedle mě. Mladý muž v šedavém obleku. Nevím, jak se tam dostal. Musela ho pustit stráž. Neznal jsem ho, takže tu musel být úředně.

„Dobrý den, já jsem Gabriel Schütz.“

„Dobrý.“

„Přišel jsem vám nabídnout pomoc.“

„Vy jste obhájce?“

„Ne tak docela, i když dalo by se to říct i tak.“

„Ale já nemám peníze. Nemůžu vás zaplatit. Mám přiděleného advokáta a myslím, že dělá, co může.“

„Já od vás nechci peníze, nemějte strach.“

„Vy pracujete pro bono?“

„Pro bono, to je ten správný výraz,“ pobaveně se usmál. „Mám pro vás jen malou radu,“ pokračoval. Pak se rozhlédl, ujistil se, že jsme sami, ale přesto se ke mně naklonil a svou radu mi téměř zašeptal do ucha.

„A vy si myslíte, že on v něco takového nevěří?“ zeptal jsem se.

„Naopak já vím, že věří, ale taky vím, že to nepřizná.“

„Nechce se mi věřit, že by to bylo tak jednoduché,“ snad trochu zasněně jsem pohlédl zamřížovaným oknem ven. Ale pan Schütz asi neměl času nazbyt, odporoučel se stejně rychle, jako přišel. Když jsem se k němu otočil, byl už pryč.

***

Moc jsem se nevyspal, přesto jsem se cítil celkem svěží. Asi to dělal adrenalin. Představa, že bych dnes mohl rozetnout gordický uzel tohoto problému a jít volný domů, ve mně pulzovala jako zázračný životabudič.

Pan doktor Egenberg seděl vedle mě. Z obnošené kožené aktovky, která už jistě v sobě nosila nejeden pohnutý lidský osud, vytahoval všelijaké dokumenty a lejstra, ale já jsem ani nevnímal, co to je a co mi k tomu říká. Moje hlava stačila momentálně na jednu jedinou myšlenku.

Hned po formálním zahájení, se mi naskytla příležitost a já mohl vznést svou otázku:

„Pane soudce, dovolte mi položit žalující straně jednu otázku.“

„Prosím ptejte se, ale ať je to k věci.“

„Celá obžaloba je postavena na konceptu duševního vlastnictví. Rád bych si ujasnil, co se tímto pojmem myslí. Pane doktore,“ obrátil jsem se na doktora Erta, „věříte v nesmrtelnou duši?“

„Ne,“ vyhrkl Čeněk Ert bez rozmýšlení a uhnul pohledem. „Nic takového neexistuje, já věřím jen v hmotu.“

Řehoř Suk chytil svého právníka za rukáv, jako by jej chtěl zadržet. Ale nebylo v čem. Doktor Ert zjevně řekl, vše co chtěl.

„To je přece irrelevantní dotaz,“ bránil se Suk.

„Dovolte mi, abych to vysvětlil,“ chopil se slova doktor Egenberg, kterému stačila chvilka, aby se vzpamatoval z překvapení, které jsem mu uštědřil. Zorientoval se v nastalé situaci a zjevně lépe než já pochopil, že máme výhodu.

„Jednání mého mandanta,“ začal doktor Egenberg duchapřítomně, „bylo klasifikováno jako sdílení dle zákona 121/2000 sbírky. Podle paragrafu 18 tohoto zákona je však sdílení provozováno v nehmotné podobě. Pokud tedy žalující strana popírá existenci čehokoli nehmotného, měla by vysvětlit, jak mohlo dojít ke sdílení autorských děl a porušení autorských práv.“

Nevím, jak moc si můj advokát věřil, ale vypadal docela přesvědčivě. Příjemně mě překvapil. I když jeho zkušenosti a znalosti mu říkaly, že by bylo nejlepší se s protistranou dohodnout, přesto přijal výzvu a chytil se nepatrného stébla naděje. Další vývoj událostí byl dílem profesionality doktora Egenberga a apatie doktora Erta. Čeněk Ert byl jako sfouklá svíčka, která už jen doutná a naplňuje okolí nepříjemným kouřem. Vyhasl a jeho elán byl ten tam. Namísto zářivé aury šířil kolem sebe jen nepříjemnou atmosféru. Jako by mu bylo najednou všechno jedno a čekal jen na to, kdy se bude moci zvednout a odejít. Soudcovu nabídku, že pokud mu není dobře, může sezení odročit, odmítl. Řehoř Suk byl bezradný, snažil se šeptem resuscitovat v doktoru Ertovi alespoň náznak jeho předchozího charismatu, ale marně. Snad aby odvrátil naprostou blamáž, přistoupil nakonec k návrhu smíru. Řízení tak bylo u konce, já jsem se zavázal, že nebudu vědomě šířit obsah autorsky chráněných děl tam, kde bych mohl poškodit vlastnická práva, a sdružení Sodoma zastoupeno Řehořem Sukem ustoupilo od finančních nároků proti mně.

„Tak a je to. Jste z toho venku,“ třásl mi rukou doktor Egenberg, když už jsme stáli venku před justičním palácem.

„Myslíte, že je to definitivní? Nemůžou se proti tomu odvolat a zase mě znovu tahat po soudech?“

„Nebojte, pane Musil, toto je konečná. Proti soudně sjednanému smíru se odvolat nedá. V tom máte jistotu.“

„Děkuju vám, pane doktore. Zařídil jste to skvěle. Já bych ani nevěděl, že něco takového jako soudní smír existuje.“

„Děkovat? Vy mně? Vždyť nemáte za co. Poslední trumf jste vytáhl vy. Teda vaše nervy bych chtěl mít. Já na vašem místě, bych se třásl, jak to dopadne a něco takového by mě nenapadlo. A to jsem prosím advokát. Od vás bych se mohl učit. Vždyť vy jste toho Erta úplně vyhodil z role. Jak jste na to přišel, zeptat se ho zda věří na nesmrtelnou duši?

„To já ne, to mi poradil jeden…“ zarazil jsem se, protože jsem nevěděl jak dál. Kdo jeden?

A vtom jsem ho zahlédl. Gabriel Schütz stál o kus dál pod schody. Chtěl jsem mu jít poděkovat, ale po pár krocích jsem se zarazil. S někým se bavil. Bavil se s doktorem Ertem, který byl zjevně rozčílený. Popošel jsem ještě kousek, abych slyšel, co si povídají.

„Tos mi ho nemohl nechat, už jsem ho měl na lopatě,“ zuřil Ert.

„Ne, nemohl. Jeho paní se zná s naším šéfem. Stále ho prosila, nemohl ji odmítnout,“ usmál se pobaveně Schütz a vzhlédl. Zachytil můj pohled. Významně se na mě podíval, mírně se uklonil a otočil se k odchodu. Chtěl jsem jít za ním, ale do cesty mi vstoupil mladík s mikrofonem: „Pane Musil, nemohl bych vám položit pár otázek?“

„Správě má být, pane Musile, to byste snad jako novinář měl vědět, ne?“ odbyl jsem ho, ale Gabriel Schüzt už mi mezitím zmizel někde v davu.

Mám 4+1, tj. čtyři malé děti a jednu středně velkou ženu. Profesí analytik dat, po večerech spisovatel dvědecko-fantastické literatury.

Předchozí článek

Čekání na Fagota