Kam nemůže zákon, tam nasadí jezevce. Drzého hromotluka se slabostí pro lasicovité dámy. Důvtipného deduktanta s věrným asistentem ve službě vlasti, co si povolení zajistí až dodatečně po zabíjení.

Grandville scénáristy a kreslíře Bryana Talbota si v lecčem zadá s jeho opus magnum Dobrodružství Luthera Arkwrighta. Opírá se o skutečné historické postavy a události, operuje se všeobecně známými artefakty a utváří komplexní alternativní historii, důmyslnou do nejmenšího detailu. Tento paropunkový svět falešných idolů a skromných, často anonymních hrdinů nabízí antropomorfní alegorii soudobých politických traumat, která produktivně slučuje prvky umělecké literatury se senzacechtivostí klasického literárního braku.

První Grandville vytyčil mantinely, půvabně propůjčil lidskou kulturu zvířecím protějškům, přičemž v čistě animální společnosti neopomněl zařadit ani lidský druh, a určil, která událost poslala dějiny plnou parou vpřed vstříc alternativní, neo-viktoriánské historii. I přes působivé líčení minulosti, líbivou kresbu a všechny ty promyšlené paroudělátka však Talbot místy bere čtenáře až příliš hluboko a hlavně přehnaně detailně do dobové politické situace, což při daném množství akce a prosté lineární naraci působí poněkud těžkopádně a zbytečně tak narušuje dynamiku vyprávění. Z  první návštěvy Grandville jsem byl poměrně rozpačitý, ale stále jsem ji bral jako nerozhodný začátek, z něhož se posléze vyklube nadšená cesta. Ostatně, nebylo by to poprvé.

Dle očekávání, Mon Amour vykročilo najisto. Po tragických událostech první knihy se z detektiv-inspektora Archieho LeBrocka stala rozervaná troska, která se snaží dostat zpět na nohy tím, že veškerou svou pozornost upoutá k novému, veskrze osobnímu případu. Talbot tentokrát dokázal svou hru rozehrát mnohem produktivněji než prve. Ať už jde o krvavý útěk před gilotinou, který z uprchlíka okamžitě dělá důstojného protivníka, LeBrockovu vnitřní nevyrovnanost vedoucí k zaslepenosti a nevybíravému chování vůči autoritám (ústní přestřelce s policejním velitelem jsem se vracel několikrát) nebo vražedné řádění v ulicích Grandville, upomínající na Jacka Rozparovače, Talbot dosyta naplňuje onu brakovou rovinu a zároveň se pouští hlouběji do nejzajímavější složky celého univerza, tedy problematické historie, způsobující nadálou tenzi mezi Francouzskou říší a Britskou socialistickou republikou. To vše podpořené detailní a dynamickou kresbou.

Problém ovšem nastává v momentě, kdy všímavější čtenář začne pociťovat určitou cykličnost pramenící z jakési povědomosti, dané předně nedbalým opakováním syžetu předešlé knihy (osobně si nemyslím, že by šlo o autorův záměr; a pokud ano, to prozradí následující Bête Noire). Velmi záhy tak odhalí, že jednotlivé nitky případu jsou prakticky totožného charakteru jako prve a dovtípí se finální pointy MNOHEM dříve, než by bylo záhodno. Rovněž, tak jak jsem u první knihy lamentoval nad častým narušováním přímočarosti příběhu přílišným politikařením, u Mon Amour mě naopak ona přímočarost ve výsledku mrzela. Myslím si, že zrovna LeBrockova niterní rozervanost, která se dostává do konfliktu s povinností a sobeckými pudy, zůstala nevyužita a rozhodně by si zasloužila mnohem víc prostoru. Přinejmenším jeho návrat zpět do role hláškujícího vazouna by nebyl tak ukvapený.

Navzdory drobným nedostatkům je druhý výlet do Grandville výrazně svižnější a celistvější, s hrdiny a padouchy mnohem plastičtějšími, lidštějšími a humorem ještě sušším a angličtějším. Mon Amour je téměř takový, jaký jsem si ho po přečtení předešlé knihy představoval. Z Grandville se tak stává místo, kam se budu rád vracet.

Grandville 2: Mon Amour

Grandville Mon Amour

Počet stran: 104

Scénář a kresba: Bryan Talbot

Překlad: Jan Kantůrek

Vydalo Comics Centrum v roce 2017

Někdejší filmovědec, ex dramaturg Přehlídky netradičního filmu, bývalý komiksák.

Předchozí článek

BAD POETRY

Další článek

BLBÉ BÁSNĚ