V roce 1914 nechal miliardář Harry Logan postavit luxusní hotel, který, jak vidno, pojmenoval po sobě. Jak přišel potomek prostitutky Mary Loganové a některého z jejích zákazníků k tak obrovskému jmění? Pěstováním mrkve. Začínal na malém záhonku za domem v chudinské čtvrti. Rozdával pak mrkev po domě a každý mu za ni něco dal, včetně několika nikláků. Jak šel čas, rostla osázená plocha, až se z Harryho stal největší pěstitel mrkve. To už ale dávno nesázel a nesklízel sám, měl na to stovky a tisíce zaměstnanců. Žil v luxusním sídle s komorníkem a služebnictvem, byl zván do společnosti, měl kolem sebe spoustu žen. Jeho matka odmítla rekvalifikaci, protože byla na své povolání zvyklá a svým způsobem hrdá. Stala se z ní tedy luxusní prostitutka a později školitelka mladých adeptek tohoto povolání. Na černý pátek v roce 1929 však dostal Harry za uši jako králík chystaný k nedělnímu obědu. Obrovské jmění se v jediném okamžiku změnilo v prach. Sedl na jednu ze svých lodí, odjel a víckrát ho nikdo neviděl, snad kromě mořských ptáků, ale ti si to nechali pro sebe. Byl to jeden z mnoha smutných příběhů velké hospodářské krize. Velmi se ovšem ulevilo optikům, protože bez Loganovy mrkve se začal některým lidem s přibývajícím věkem opět horšit zrak.

25. května 1984 jsem stál na recepci hotelu Logan coby začínající novinář, který měl napsat reportáž o městském ptactvu a jeho vlivu, jestli teda nějaký vliv na něco má. V hotelové hale byly sice patrné známky někdejší slávy, z té ale tahle budova už hodně slevila, a tak jsem se zde mohl ubytovat i já. Kdysi by mě sem možná ani nepustili. U recepčního pultu stála jakási dáma z jiných časů, kompletně vyšlá z módy nejen tohoto desetiletí. Na vodítku měla velkého bílého pudla, z kterého udělali v nějakém salónu úchyla. Naše pohledy se jen na chvilku střetly, ale to mi stačilo, abych poznal, že si je ten chudák pes své situace vědom.

Dostal jsem pokoj 710 v nejvyšším patře hotelu. Z okna byl nádherný výhled na město. Veškerý nábytek tu byl vyroben z balsového dřeva. Harry Logan totiž trpěl hydrofobií. Tak moc se bál vody, že kdyby náhodou přišla nějaká katastrofa typu biblické potopy, posloužil by jeho nábytek hostům jako dočasné plavidlo, než voda zase ustoupí. A teď si jistě říkáte: „Tak moment, tady něco nesedí. Když trpěl tak silnou hydrofobií, jak to, že v tom roce 1929 odplul do neznáma na lodi?“ Dobrá otázka. Taky by mě to zajímalo.

Večeři jsem si dal v hotelové restauraci, jejíž stěny byly zdobené černobílými fotografiemi slavných lidí, kteří se zde v průběhu let ubytovali. Maso bylo velmi tuhé, jako by se z posledních sil ještě snažilo žít. Šťouchané brambory to nijak nevylepšily. Seděl jsem tam pak ještě chvíli s dvojitým Jackem Danielem a listoval atlasem ptáků ve snaze zjistit, které druhy by mohly žít ve městě. Náhle se u mého stolu objevila ta dáma z jiných časů. Její pohled mě vymrštil do pozoru a ona se s úsměvem posadila. „Když mě pozvete na skleničku, tak vám mohu říct spoustu zajímavého,“ řekla. Jako ornitoložka se specializací na městské ptactvo sice nevypadala, ale stejně jsem neměl moc co dělat, tak jsem jí objednal margaritu, kterou si přála.

“Takže, mladý muži, v tomto hotelu, žiji už od roku…no to je vcelku jedno, ale…“ začala, a pak ze sebe chrlila jednu neuvěřitelnou historku za druhou, ještě neuvěřitelnější. Pokaždé zapíchla prst do vzduchu směrem k nějaké fotografii a už to z ní letělo mírně nakřáplým, ale vcelku příjemným hlasem. Měl jsem pocit, jako by každou historku zvládla na jeden nádech. Někde u páté margarity, když zrovna mluvila o tom, jak Buster Keaton usnul na recepčním pultu, jsem se rozhodl, že kašlu na ptáky a napíšu o hotelu Logan sérii článků na pokračování.

Po osmé margaritě a pátém dvojitém Jacku Danielovi mi řekla něco, co bylo ještě neuvěřitelnější, než všechno, co jsem od ní doposud slyšel. Pak náhle zmlkla. Úplně jsem se toho ticha lekl. Restauraci jsme opustili kolem druhé hodiny ranní, já krokem nejistým zatímco ona zcela zpříma a s grácií.

Ležel jsem a nemohl usnout. Pořád jsem musel myslet na to, co mi řekla, než jsme odešli z restaurace. Nakonec jsem se zvedl, potichu sešel na recepci a opatrně se protáhl kolem spícího recepčního, abych si vzal klíč s číslem 412.


Otevřel jsem dveře a vstoupil do pokoje, ve kterém se ozval hlasitý dávivý zvuk. Okno se rozletělo dokořán a já zjistil…

…zjistil jsem, že sérii článků o hotelu Logan na pokračování nenapíšu, nenapíšu ani o městském ptactvu a vlastně nenapíšu už ani čárku do konce svého života.

“Povím vám o pokoji čtyři sta dvanáct, a pak se odebereme do svých pokojů. Čtyřistadvanáctka je velmi zvláštní. Říká se, že ten pokoj začaroval starý šaman jakéhosi nepočetného, dnes již vyhynulého indiánského kmene, jehož území získal Harry Logan nějakým nekalým způsobem a osázel ho mrkví. Údajně chtěl začarovat celý hotel, ale jak už byl slabý a zřejmě i senilní, stačila jeho kouzla jen na ten jeden nešťastný pokoj. Co je na tom pravdy, to nevím. Jisté ale je, že když do něj vstoupil kdokoliv, kdo pil alkohol, okamžitě vyletěl oknem, což po pádu ze čtvrtého patra bylo doposud vždy smrtelné. Ten pokoj nesnáší alkohol. Budu-li trochu vulgární, řeknu, že prostě vrhne. Zpočátku nikdo nevěděl, proč se tam takové věci dějí, a s hlavou na maděru skončilo na chodníku několik prominentů. Na příčinu toho jevu přišel až jakýsi vědec z Iowy, který o tom vydal studii, jíž nikdo nevěřil. Ale i tak byl nakonec pokoj zamčen a přestal se pronajímat. Stejně do něj nikdo po těch předešlých incidentech nechtěl.“

Teď už vím, že jsem té neuvěřitelné historce měl věřit. Bohužel příliš pozdě, protože krvavou tečku za svým životem udělám hlavou za tři, dva, jedna…

Pilot invalidního vozíku, ragbyový a filmový fanda, náruživý čtenář, trochu frankofil a pozorovatel života bez skrupulí.

Předchozí článek

Rýmečka

Další článek

Jidášovo ucho