Přinášíme první díl pětidílného prázdninového čtení.

Čtvrtek 24. 4. 1986
Sotva se na jedné straně zvýší schopnost řešit složitější problémy, na druhé je možné nastolit další ještě složitější. To není začarovaný kruh, jak by se mohl nezasvěcený člověk domnívat, ale vývojová spirála. (Rudé právo – úvodník)

 

„Blíží se konec světa,“ řekl docent Kotva věcně a Jirka zalitoval toho, že sebral odvahu a zaklepal na dveře docentova kumbálu. Měl dát na přímá i nepřímá varování, že pan docent není už zcela při smyslech. Šuškali si to tu všichni.

 

„Kotva? Proč tě zajímá zrovna on? Od něj se drž dál. Nemyslí moc pokrokově a poslední dobou už nemyslí skoro vůbec, jestli mi rozumíš? Kotva to je konečná. Opravdická kotva,“ smál se Milan, když se ho Jirka přímo zeptal, kde by docenta Kotvu našel.

„Docent Kotva sedí až na konci chodby ve druhém patře, jsou to dveře vlevo,“ řekla Milada a podívala se na Milana.

Milan byl o pár let starší kolega, který mu ze své vlastní iniciativy dělal v ústavu něco mezi patronem a starším bratrem. Vysvětlil mu, kde nafasuje pásku do psacího stroje, jak ošidit píchačky, která soudružka je perspektivní z pohledu milostných dobrodružství a na koho si dát pozor. Prostě o každém, kdo tu pracoval, mu něco řekl. Jen analytičku Miladu vynechal. Jirka to bral tak, že  na ni má buď sám spadeno, nebo už mezi nimi něco bylo.

„A hlavně se drž doktora Palečka,“ vysvětloval Milan. „To je pragmatik, ne idealista a blázen jako Kotva. Paleček uvažuje a jedná prakticky. Jasně, že jeho projekty nejsou nic světového, ale může si našinec dovolit aspirovat na světová témata? Může snad československý výzkumák fušovat Sovětům do kosmického programu? Paleček to ví, a proto si nedává nereálné cíle. Drž se ho a do dvou let máš hotovou kandidaturu.“

 

Když Jirka dostal po vojně umístěnku do Výzkumného ústavu astrofyziky a kosmonautiky, byl rád. Těšil se, že bude mít možnost poznat osobně právě docenta Kotvu. Kotva byl legenda. O jeho genialitě i výstřednostech se mezi studenty tradovaly historky tak bizarní, že bylo vzrušující jim věřit třeba z poloviny. Krom toho, že prý kouřil na přednáškách, a když mu prý  došlo místo na tabuli rozepsal jednou vzorec červenou křídou na zeď, se šuškalo, že když byl v osmašedesátém na stáži ve Spojených státech, pracoval v programu Apollo. Povídalo se, že jim za sedm měsíců pomohl urychlit výpočty o dva roky. Nebýt jeho, prý by snad Američany na měsíci předběhli Sověti. Možná proto upadl ve Straně v nemilost.

Ve dvaasedmdesátém přišly prověrky, Kotvu vyloučili ze strany a rok na to ho propustili i z fakulty. Jediné, co po něm zůstalo, byla skripta Fyzika planet a hvězdných soustav. Ať si o spolehlivosti docenta Kotvy říkali soudruzi, co chtěli, jeho skripta byla jedinečná. A protože se normálně nedala sehnat, stala se z nich mezi studenty velmi tvrdá měna. V Jirkově ročníku je měl jen Ota Šmelcar. Tvrdil, že je vyměnil za originál džíny. Ota sice tvrdil kdeco, ale tomuto se skoro dalo věřit.

 

„Konec světa?“

„Ano, Jiří, konec světa, ne sice zánik univerza jako takového, ale konec světa, jak ho známe. Zbývá jedenáct dní.“

Jirkovi začalo docházet, že docent to myslí zcela vážně. Že ten zoufale uštvaný výraz v jeho tváři není výsledkem profesního ponížení, ale čistého apokalyptického zoufalství. On je ve svém šílenství přesvědčený, že se blíží armageddon.

„Jedenáct dní? Že to víte tak přesně.“

Docent Kotva přistoupil k polici a vzal z ní jeden ze tří černých šanonů. Až teď si Jirka uvědomil, že celá tato místnůstka připomíná spíš celu než vědeckou pracovnu. Prostý stůl, jedna poloprázdná police a na stěně místo okna jen mapa světa.

„Tady“, zabodl docent prst do papírů. „Podívejte se: Kuzněcov et al. 1961, Gulansson 1967,  Hune 1974, Nigotaki 1977, Al-Zahrí 1979, Strobe, Katz a Wolf 1982, Arlevjan 1986.“

„To jsou studie vycházející z měření polohy zemské osy, nechápu, co to má společného s vašimi obavami z konce světa.“

„Obavami! Jiří, já jsem vědec. Já vás tady nestraším nějakými vybájenými příběhy. Jde o reálný problém kritického náklonu zemské osy.“

Jirka, který si zběžně prohlédl výsledkové tabulky v jednotlivých článcích, rozpačitě pokrčil rameny: „Ale žádná studie k takovému závěru nedospěla.“

„Samotná studie ne, ale dívejte se na ta čísla, jak jdou za sebou. Ta mluví celkem jasně. Tady jsem vše vypsal chronologicky a provedl meta-analýzu výsledků. Pokud se na jednotlivé články díváte samostatně, tak jakýkoli náklon zemské osy nepřekoná chybu měření, ale pokud se podíváte systematicky na všechna prováděná měření, je jasné, že osa naší mateřské planety se naklání. Chyba měření jde vždy jedním směrem.“

Jirka studoval docentovy propočty. Byla to téměř kompletní časová řada od roku 1961 až do současnosti. Meta-analýza, test heterogenity, statistická signifikance výsledku testovaná pomocí I kvadrátu a vše ještě doplněné analýzou trendu. Jirka těžko mohl v rychlosti kontrolovat všechny numerické operace, ale na první pohled to dávalo smysl. Kdyby nešlo o tak fantaskní problém, řekl by, že je to čistá vědecká práce.

„Co by to, pane docente, znamenalo, kdyby se skutečně zemská osa nakláněla.“

„Já vám dám kdyby. Jiří, co vás tam na té fakultě učili. Tohle je astrofyzika. Žádná dojmologie. Pokud mi nevěříte, můžete si zkontrolovat všechny pomocné a kontrolní výpočty.“

Docent Kotva vytáhl z regálu další dva černé šanony s okovanými rožky a položil je před bezradného Jirku. „Nebo mi zkrátka můžete začít věřit. Oba si tím ušetříme čas. Znáte jméno Peter Warlow?“

Jirka zavrtěl hlavou.

„Peter Warlow napsal v roce 1978 článek Reverting Earth. Vyšlo to v poměrně solidním vědeckém časopise: Journal of Physics.“

„Reversing Earth? To jako obrácení Země?“ nebyl si Jirka jistý, jestli správně pochopil.

„Ano, obrácení planety Země. Warlow nebyl první, kdo se zabýval možností změny úhlu zemské osy. Ale všichni před ním toto téma pojali dost nevědecky. Byla to mytologie, ne fyzika. Warlow však svoje úvahy postavil na zkoumání vlastností reálných gyroskopů. Své pokusy prováděl s něčím takovým…,“ docent Kotva z kapsy vytáhl jakousi dřevěnou kuličku, která měla místo části odříznutého vrchlíku připevněný dřevěný hrot. Vzal tu zvláštní káču mezi dva prsty, roztočil ji hrotem vzhůru na svém psacím stole a pokračoval ve výkladu.

„Starší teorie vycházely z myšlenky magnetických proudů a pracovaly s hypotézou změny úhlu o devadesát stupňů. Psalo se o tom, že Arktida byla dříve na rovníku a že Sumatra a Ekvádor tvořily zemské póly. Jenomže Warlow na základě pozorování i teoretických výpočtů dospěl k přesvědčení, že planeta Země, která je vlastně takový obří gyroskop, se bude chovat podobně. To znamená, že by se v případě zpomalení či vychýlení otočila o celých 180 stupňů.“

„A ten Warlow měl podle vás pravdu?“

„Byla to v zásadě stejná pavěda, jako ty předešlé teorie. Zase tam psal o Atlantidě, o cyklickém převracení Země zaznamenaném v mytologii a podobně. Ale pravdu měl v tom, jak popsal chování gyroskopu. Jeho výpočty dokazují, že pokud by se naše planeta zpomalila, nebo by ji něco vychýlilo, pak zemská osa bude mít tendenci se otočit o celých sto osmdesát stupňů.“

Docent Kotva hrotem tužky šťouchl do bachraté káči. Ta se rozkymácela a po chvíli se postavila se na dřevěný hrot

„A naše planeta se snad zpomaluje?“

„Nezpomaluje, ale vychyluje od své původní osy.“

„Nějaká zemětřesení, nebo seismické pohyby?“

„Ty samozřejmě také mohou působit na směr osy, ale to jsou drobná odchýlení na jednu a zase na druhou stranu. Problém je, když přijde jednorázový silný impulz na nevhodném místě a v nevhodném směru tak, jak to udělala RDS-220.“

„RDS-220?“ Jirka marně pátral v paměti. „To byla nějaká kometa?“

„Možná ji budete, Jiří, znát spíš pod označením bomba Car. Byla to Chruščovova chlouba. Atomová bomba o síle minimálně padesáti megatun. Víte, co to je padesát megatun? To je desetkrát silnější exploze než v Hirošimě. Největší atomový výbuch v historii lidstva. Tlaková vlna sedm set kilometrů daleko, atomový hřib o výšce šedesát čtyři kilometrů.“

„Šedesát čtyři kilometrů? To je přece daleko za hranicí stratosféry.“

„Ano, Jiří, následky toho výbuchy byly obrovské. Rázová vlna třikrát obletěla Zeměkouli. Světlo z výbuchu bylo prý vidět na většině severní polokoule.“

„Takový výbuch se asi těžko dal utajit. Víte, jak na to reagovali ve Spojených státech?“

„Přesně nevím, ale výsledkem toho bylo, že si politici uvědomili, že vědci a konstruktéři už dnes definitivně dokážou zničit planetu. Tehdy se začalo naplno jednat o jaderném odzbrojení. Jedním z vyjednavačů byl i Andrej Dimitrijevič Sacharov, konstruktér RDS-220. Nechtěl už pokračovat dál. Věděl, co by se mohlo stát. Politici mu dali zapravdu a v roce 1963 podepsali smlouvu o ukončení atomových pokusů. Sacharov za svou aktivitu dostal později Nobelovu cenu. Všichni měli za to, že nebezpečí je zažehnáno. Bohužel nikdo tehdy netušil, že už je pozdě, protože nevěděli, co se stalo, když svrhli bombu Car. Nikdy nemělo dojít k tak silné explozi tak blízko pólu.“

Docent Kotva se odmlčel. To ticho Jirku děsilo. Chtěl slyšet pokračování, řešení, rozuzlení, plán…cokoli, ale ne tohle osudové ticho. Docentovi v té chvíli muselo být jasné, že mu Jirka začal věřit.

„Co teď budete dělat?“ prolomil Jirka po chvíli mlčení, i když odpovědi se asi bál víc než dlouhého mlčení.

„Nic,“ odpověděl docent. „Teď už nic.“

„Jak nic! Říkal jste přece, že máme ještě jedenáct dní. Za jedenáct dní se dá ještě něco podniknout. Poslat dopisy na zodpovědná místa, obrátit se na Akademii věd, na ministerstvo obrany, dát zprávu do zahraničí. Pracoval jste přece ve Státech, to tam nemáte žádné známé?“

„Jiří, Jiří…uklidněte se! Nemá to cenu, já o tom problému vím asi osm měsíců. Myslíte, že jsem si to celou dobu nechával pro sebe? Psal jsem, kam se dalo. Dokonce i prezidentské kanceláři. I do Států jsem psal, ale bez odpovědi. Popravdě myslím si, že ty dopisy nikdy neopustily Československo. Jediné čeho jsem dosáhl, je to že mě prohlašují za blázna.“

„A co ten Sacharov? Ten by vás třeba vyslechl. Jeho hlas musí mít nějakou váhu. A dostat se za ním do Moskvy nebude snad takový problém.“

„Sacharov není v Moskvě.“

„No tak do Leningradu nebo na které univerzitě působí?“

„Už jsem ho zkoušel kontaktovat přes sovětské kolegy. Sacharov je od roku 1980 někde na Sibiři. Pod dohledem KGB. Ten nám nepomůže.“

Docent Kotva působil klidně. Jako by se mu tím rozhovorem ulevilo. Jakoby svůj neklid předal Jirkovi. Jirkovi, který měl zoufalou potřebu něco udělat. Něco zásadního.

Napadlo ho jen jedno.

Milan tu už nebyl. Jirka rychle sedl k telefonu na jeho stole. Za deset minut půl třetí, to by mohl ještě stihnout. V telefonním seznamu našel číslo do redakce a za okamžiku už mu ženský hlas oznamoval, že ho přepojí.

„Ahoj Oldo, tady Jirka.“

„Jirko, rád tě slyším. Copak, nudíš se v práci?“

„Ani ne, ale měl bych pro tebe námět na článek.“

„No výborně, nápadů není nikdy dost, sem s ním.“

„Oldo, docent Kotva…“

„Počkej, Jirko, co takhle si popovídat po práci u piva. Ve tři U Slezáků?“

„Tak jo, budu tam,“ Jirka zavěsil a rozhlédl se po kanceláři. Došlo mu, že tu není sám. U okna seděla Milada. Přemýšlel, jestli ho slyšela.

„Dáši si?“ Milada se k němu obrátila s balíčkem sušenek a usmála se. Jirka si uvědomil, že se mu líbí. Zprvu si myslel, že Milada není jeho typ. Překvapilo ho, jak málo se vyzná sám v sobě.

„Dám, díky.“

 

Když Jirka dorazil do hospody U Slezáků, Olda už tam seděl nad pivem a kouřil.

„Prosím tě, aby bylo jasno, o docentovi už ani slovo,“ vychrlil Olda místo pozdravu.

„Co blázníš? Kotva má objev světového formátu,“ snažil se Jirka přehlušit Oldův záchvat kašle.

„Jiří, neříkej to jméno nahlas. Já nechci mít problémy,“ šeptal Olda. „Ten člověk je nečistej, třídní nepřítel nebo já nevím co. O něm ani slovo. To tě zničí. Po něm jdou, chápeš.“

„Kdo po něm jde? Bezpečnost?“

„Kdyby jenom to,“ sykl Olda, „říká se, že po něm jdou Sověti. Snad dělá pro Američany, já nevím. Ale pokud nechceš mít problémy tak, o něm s nikým nemluv. To ti říkám jako kamarád. Na mě se můžeš spolehnout, já to nikomu hlásit nebudu.“

Jirka si objednal desítku a zkoumavě hleděl na kamaráda. Vypadal, že se snad vážně něčeho bojí.

„Já píšu do Vědy a techniky mládeži, žádná politika. Chápeš to? Já s tím nechci mít nic společného. Technický novinky, populárně naučný články, to jo, ale nic víc. Maximálně něco o ochraně přírody. To je moje hranice, za kterou nejdu. Nic proti tobě Jirko. Nezlob se, ale mám taky nějaký závazky, to snad chápeš.“

„Jo, jasně chápu.“

„To jsem rád, teď už musím, měj se,“Olda sáhl pro peněženku.

„To nech, zvu tě.“

„Tak dík a čau.“

Olda se rozhlédl a kvapně vyšel z hospody. Tam ještě jednou zkontroloval okolí a ostrým krokem vyrazil k nástupnímu ostrůvku. Jirka mu věnoval dlouhý nechápavý pohled.

Nechtěl v hospodě sedět sám. Zaplatí a půjde, myslel si, ale k jeho stolu si bez vyzvání přisedli dva muži. Hospoda byla poloprázdná, takže bylo jasné, že jdou za ním.

Ten v roláku, co si sedl přímo naproti, přistrčil Jirkovi pod nos růžový služební průkaz. Jirka po něm sklouzl očima: „Kouba Jan, Státní policie, oprávněn nosit střelnou zbraň…“. Na to, jak se tohoto okamžiku bál, byl teď Jirka docela klidný. Čekal. Bylo mu jasné, že se nemusí ptát. Oni začnou sami. Ten v obleku, který seděl Jirkovi po levici, mávl na vrchního a objednal tři piva.

„Dělnická třída v tebe, soudruhu, vložila důvěru a nechala tě pracovat ve Výzkumném ústavu a ty se jí za to odvděčíš tím, že se spolčíš s americkým agentem, který tam má místo jen z úcty k jeho vědeckým schopnostem a minulým úspěchům,“ začal Kouba.

„Myslíte docenta Kotvu?“

„Jasně, že myslíme Kotvu, koho asi jinýho. Znáš někoho jinýho, kdo pracoval na programech americký armády?“ utrhl se ten v obleku.

„Zklamals důvěru pracujícího lidu,“ pokračoval Kouba ve frázích, kterým sám nemohl věřit. „A důvěra je vzácná věc.“

„Co ode mne chcete?“ zeptal se Jirka, který to setkání chtěl mít co nejdřív za sebou. „Mám vám nosit informace? Vždyť nic nevím, jsem na ústavu nový.“

„Nic nemáš nosit, sbalíš se a vypadneš,“ ozval se zase ten v obleku, který se možná trochu přehnaně snažil hrát zlého. Ale hrát ani nemusel. Vypadal od pohledu jako ten typ, co tě bez mrknutí oka přetáhne pendrekem. Ota občas vykládal, jak dostal pár přes záda. Jenže Ota byl mánička. Provokoval, nosil dlouhý vlasy a poslouchal na bigbít.

Kouba zachytil Jirkův tázavý pohled a položil před něj papírovou kartičku. Bylo na ní pouze jedno telefonní číslo.

„Stačí zavolat na toto číslo, říct „mám sbaleno“ a na druhý den můžeš pít v Amsterdamu kafe s doktorem Šmelcarem.“

Byla to asi jejich strategie, chovat se nadřazeně a ohromit člověka nečekanou informací. Jirka nevěděl, co ho zaskočilo víc, jestli to, že znají jeho spolužáka Otu, nebo že ví, že Ota je teď v Amsterdamu. Možná mu taky řekli, ať se sbalí.

Pokračování příště

Mám 4+1, tj. čtyři malé děti a jednu středně velkou ženu. Profesí analytik dat, po večerech spisovatel dvědecko-fantastické literatury.

Předchozí článek

Supermarket

Další článek

#TheEndOfTheWorld