Tušíme, že v roce 1986 byl Leonid Iljič Brežněv pár let po smrti. Nikdo ovšem neuměl líbat jako on. Proto jsme pro ilustrační fotografii použili jeho polibek s Gustavem Husákem, který v uvedeném roce nejspíš ještě žil.

Pokračování povídky

Pátek – 25.4.1986

Československá socialistická republika se spolu s mnoha dalšími státy plně ztotožňuje s dalekosáhlými iniciativními návrhy Sovětského svazu, především na likvidaci jaderných a dalších zbraní hromadného ničení do roku 2000… (Soudruh Gustav Husák k účastníkům zasedání Světové rady míru, Rudé právo, 25. dubna 1986).

„Pane docente, mám nápad, jak vaše varování dostat na západ,“ vyhrkl Jirka místo pozdravu. „Měl jsem včera nevyžádaný rozhovor s pány od tajné policie. Řekli mi, že když budu chtít, zařídí mi emigraci. Spíš mi asi chtěli naznačit, že bych měl odjet. Já o tom teda moc nevím, ale slyšel jsem o pár lidech, kteří na takové naznačení nedali a měli trochu problémy. Myslím, že Ota Šmelcar dostal párkrát i přes držku, než se sbalil a odjel na Západ.“

„Šmelcar, to je ten, co za skripta dostal džíny?“ usmál se docent Kotva.

„Jo, to je ten s džínama, ale on je nedostal, on je za ta skripta zaplatil.“

„Tak to mě upřímně mrzí, já myslel, že ty americké kalhoty za má skripta dostal.“

„Tak co? Napíšete mi nějaký průvodní dopis? Znáte někoho v Amsterdamu?“

„Na co dopis, Jiří?“

„Bojím se, že bych tu vaši enigmatickou teorii nepodal tak přesně jako vy. A taky se bojím, že mně by nikdo nevěřil. Vaše jméno má ve světě váhu.“

„Možná mělo, Jiří, ale teď? Na mě už odborná veřejnost zapomněla.“

„Stejně mi to napište, já bych to určitě nedokázal tak vysvětlit. Dneska je pátek, když mi to dáte v pondělí, tak to v úterý může být v povolaných rukou. Pořád bude zbývat pět dní.“

„Jiří, neblázněte. Pokud chcete odjet do zahraničí, já vám to rozmlouvat nebudu, vzhledem k tomu, co nás čeká, bude za deset dní stejně jedno, jestli jste zde nebo o několik set kilometrů západně. Jak jsem vám říkal. Šance na záchranu byla, ale už není.“

„Tomu nerozumím.“

„Zemská osa se následkem gigantického výbuchu vychyluje, šlo by ji stabilizovat novým cíleným výbuchem. Ve správný čas na správném místě by stačila exploze s řádově menší silou. Kde by mělo k explozi dojít, jsem si vyznačil tady,“ docent Kotva vstal, přešel k nástěnné mapě a ukázal na červeně vyšrafované pásmo. „Ještě v březnu tohoto roku bylo možné takovou explozi odpálit v neobydlených oblastech v Pacifiku, začátkem dubna v Barentsově moři, ale dneska máme 24. dubna, takže by k výbuchu muselo dojít někde tady,“ docent Kotva ukázal na červenou špendlíkovou hlavičku zapíchnutou v Ladožském jezeře nedaleko Leningradu. Tento ideální bod se bude dále posouvat přes Evropu. A jak se říká, všechny cesty vedou do Říma. Tam se ten bod bude nacházet 3. května. To je za deset dní.“

„To je datum, které jste vypočítal.“

„Ano to je ono.“

„Takže to znamená, že po celou dobu se ideální bod pro nápravnou explozi bude nacházet v hustě obydlených oblastech?“

„Ano, Jiří, přesně tak. Udělal jsem, co jsem mohl. Ale bohužel jsem vězněm ve své vlastní zemi. Můj hlas není slyšet. Teď už není šance.“

„Co budete dělat?“

„Koupím si láhev drahého koňaku, pustím si Dvořákovu Novosvětskou a budu čekat na nový svět.“

Docent Kotva věnoval Jirkovi laskavý pohled, ale Jirka nesdílel jeho stoický klid. On chtěl žít. Nechtěl se vzdát bez boje. Ne dokud je ještě šance. Docent je starý člověk. Má na svou rezignaci právo. Jirkovi stačilo, že ztratil rok života na vojně, teď se nehodlal vzdát zbytku života jen tak. Pozoroval docenta Kotvu a záviděl mu. Záviděl mu, že stihl prožít svůj život a už netouží po budoucnosti.

„Pane docente, proč jste se tehdy vracel ze Států? Napadá mě, že kdybyste tam zůstal, tak…“ Jirka se odmlčel.

„Tak bych mohl zachránit svět? Tak to myslíte?“

„Ano, váš hlas by byl slyšet.“

„Já jsem přesvědčený, Jiří, že země má právo na práci lidí, kteří se v ní narodili. Vrátil jsem se z přesvědčení. Ale kdybych zůstal v Americe, tak by asi bylo všechno jinak. Přednášel bych, učil bych a snad i psal knihy. Měl bych pravděpodobně tolik práce, že by mě ani nenapadlo, hrabat se ve starých článcích. Právě toto vyhnanství,“ docent Kotva se rozhlédl po neútulné místnosti. „Tento exil mi umožnil zjistit to, co vím. Je to paradox, když se necháš zavřít tam, odkud tě není slyšet, přijdeš na věci, které by ostatní tak nutně potřebovali vědět. Je to tak, Jiří, největší poznané pravdy se skrývají v paradoxech: vím, že nic nevím, kdo se povyšuje, bude ponížen…“

„Pane docente, napíšete mi ten dopis? Já to přece jen zkusím.“

„Napíšu, Jiří, ale nedávejte si velké naděje.“

 

Jirka spěchal domů. Bylo mu zima a někdo ho sledoval. Někdo, kdo si ani nedal moc práce, aby se schovával. Někdo, kdo si byl sám sebou dost jistý. Jirka se začínal klepat. Pravda, jaro si letos dávalo dost načas, ale tohle asi nebylo jen počasím. Nejraději by se rozběhl, ale nechtěl dát najevo, jak moc se bojí. Snažil se zaměstnat mysl. Počítal násobky devíti. Sto sedmdesát jedna…neblázni, kdyby tě chtěli chytit, už tě dávno mají. Sto osmdesát…nebo si tě předvolají a ty k nim poslušně přijdeš. Sto devadesát osm…Jirka už byl skoro doma, když si všiml volhy zaparkované přesně před jejich vchodem. Prošel okolo ní, letmo zahlédl muže za volantem. Podle brýlí to mohl být ten zlej policajt ze včerejška. Ale taky to mohl být kdokoli jiný, kdo má stejné brýle. Pak se otevřely dveře. Jirka se nebránil. Proč nejít dobrovolně, když ví, že ho stejně nakonec do auta naloží, budou-li chtít.
Byl to on.

„Už máš sbaleno?“ houkl na něj Zlej přes rameno.

„Ne, nemám. Ještě ne.“

„To je chyba, když chceš odjet, tak bys měl mít sbaleno.“

„Já vím. Ještě jsem to nestihl. Potřeboval jsem něco dokončit v práci.“

„Ty ale nemáš co dokončovat. O tvou práci už nikdo nestojí. A jestli ti jde o nějakou holku, tak ji nech na pokoji. S tebou stejně žádný terno neudělá.“

Jirka mlčel. Vzpomněl si na Miladu. Snažil se nenápadně setřít ramenem mlhu z okýnka a zjistit kam jedou. Nepoznával to tu. Když ho naložili, myslel, že ho vezou na služebnu, k výslechu nebo tak něco, ale zatím auto mířilo někam za město. Byli s ním v autě tři. Ti dva, které neznal, nemluvili vůbec a Zlej už se taky na nic neptal. Jeli dlouho a často měnili směr. Pak auto zastavilo, kdesi v lese. Jirka začal litovat, že si ráno nevzal tu prošívanou bundu, jestli ho budou tlouct, posloužila by mu líp než větrovka.

„Vystup si,“ zavelel Zlej.

Když Jirka stál venku, dodal: „A teď přemejšlej o tom, cos měl udělat.“

Pak zabouchl dveře.

Jirkovi byla sice zima, ale třásl se spíš strachem a nervozitou. Sledoval, jak červená světla volhy pomalu mizí. Jeho oči si zvolna zvykaly na tmu a jeho mysl vyhodnocovala situaci. Ti estébáci se na nic neptali. Informace od něj nechtějí, to už mu ostatně řekli. Na násilí nedošlo, takže to má být něco jako první varování. Asi ho odvezli pár kilometrů za město. Bude mu zima, bude muset kus pěšky, domů se dostane kdoví kdy, ale jinak mu prozatím nic nehrozí. To ho uklidnilo.

Jirka vykročil směrem, kterým odjelo auto. Neviděl na krok. Byla to lesní cesta. Vysoké smrky clonily měsíční světlo tak, že Jirka rozeznával cestu spíš pocitem nohou než zrakem. Opačným směrem bylo vidět jasnější místo. Co když se ho snažili jen zmást. Jistě schválně odjeli tím směrem, aby ho navedli na cestu doprostřed lesa, kde může bloudit celou noc. No jasně. Jirka se otočil a o poznání jistějším krokem vyrazil k prosvětlenému místu. Byla to železniční trať, která procházela lesem. Průsek pro násep a koleje byl širší než cesta a tak se sem dostalo světlo. Měsíční paprsky, to odražené slunce, příslib toho, že životodárná hvězda nevyhasla.

Po kolejích se nejde zrovna nejlíp. Pražce jsou od sebe vzdálené akorát tak na slepičí krok. Ale pořád je to lepší než cesta pohmatu přes les, neznámo kam. Koleje musí někam vést, v tom měl Jirka jistotu. Po pravé straně se černalo cosi jako tunel, proto vykročil vlevo. Měl žízeň. Noc byla sice chladná, ale rychlá chůze ždímala Jirkovi z těla krůpěje potu. Levá bota začala dřít.

Tahle jednokolejka asi nebyla moc frekventovaná. Jirka mohl jít tak hodinu a celou dobu neprojel žádný vlak. Zastávka, ke které došel, vypadala stejně opuštěně jako trať. „Klečice“ hlásala bílá cedule. Jirka se vyhoupl z kolejiště na perón. Odtud už viděl cestu do vesnice, která stála pár set metrů od trati. Třebaže trať byla udržovaná a kolejnice nebyly rezavé, nevěřil Jirka, že tudy něco jezdí. Aspoň v tuto večerní hodinu. Vyrazil proto po silnici za světlem vesnice. Doufal, že by mohl mít štěstí na večerní autobus. Kdyby ne, tak půjde na stop. Zvykl si tak jezdit z vojny.

Měl štěstí, řidič vétřiesky mu zastavil sám od sebe, ještě před vesnicí a nabídl mu svezení až do města na metro. Asi se vracel domů z nějakého melouchu.

Když Jirka vcházel do domu, všiml si šedé volhy parkující přes ulici. Vyběhl do mezipatra a čekal, jestli neuslyší, jak někdo vchází do domu. Nic. Pokud to byli oni, pak ho jen sledují. Jirkovi se ulevilo. Doma konečně sundal boty z rozedřených nohou a pak hltavě pil vodu rovnou z kohoutku. Na jídlo neměl ani pomyšlení. Pomalu ale jistě se do něj dávala zima. V té vétřiesce pořádně táhlo na nohy. Našel sirky, zapálil sporák a z poslední hrstky loňských šípků si uvařil čaj. Padla na něj těžko snesitelná únava. S hrnkem čaje se došoural do postele. Byl za tu únavu vděčný. Hlava už nechtěla nad ničím přemýšlet, jen spát.

Mám 4+1, tj. čtyři malé děti a jednu středně velkou ženu. Profesí analytik dat, po večerech spisovatel dvědecko-fantastické literatury.