Pokračování druhého dílu

 

Sobota-neděle (26-27. 4. 1986)

Důsledné naplňování požadavků Dopisu předsednictva ÚV KSČ úzce souvisí s morálním krédem XVII. sjezdu, jeho zápasem o čistý profil každého z nás. Tento zápas je nejvlastnějším zájmem každého poctivého občana naší vlasti. (Úvodník – Rudé právo 25. 4. 1986)

 

Jirka se probudil mokrý potem. Večerní horečka ustoupila. Byla tma. Jirka se zabalil do deky, posvítil na budík a zjistil, že je něco po třetí hodině ráno. Vstal a šel k oknu. Šedá volha byla stále na stejném místě jako večer. To zaparkované auto vrátilo Jirku do reality. Rozsvítil, převlékl se a dal vařit vodu. Z plechovky Zlaté směsi odměřil dvě lžičky čaje a z knihovny vyndal všechny knihy a skripta z astrofyziky. Nedělal si iluze, že by se mu snad z literatury podařilo dokázat nebo vyvrátit Kotvovo apokalyptické tvrzení, ale věděl, že teď neusne. Nechtěl strávit zbytek noci převalováním v posteli a přemítáním nad tím, co mu hrozí od chlápků v šedé volze. Jirka ztratil přehled o čase. Sobotu trávil napůl v horečkách a napůl u psacího stolu. Myšlenky mu rotovaly jako ta divná dřevěná káča. Jirkovi se vše motalo a převracelo v hlavě. Stačilo málo a najednou myslel na Miladu. Napadlo ho, že by bylo fajn, kdyby teď zazvonila a přinesla mu pomeranče. Bylo by fajn, kdyby o něj měla starost. Blázne, kde by teď v dubnu sehnala pomeranče, řekl si a káča jeho myšlení se zase postavila na špičku.

 

V neděli už se mu trochu ulevilo. Horečky ustoupily a zůstala jen únava. Jirka ležel v posteli. I kdyby mu bylo dobře, stejně by asi raději zůstal doma. Bál se vyjít na ulici. Ležel a přemýšlel. Nebo spíš snil. Snil o tom, jak v pondělí vezme dokumenty od docenta Kotvy, zavolá na číslo, které dostal od majora Kouby, sedne na vlak a hurá na Západ. I když se bál jak to všechno dopadne, začínal se trochu těšit. Vlastně to byla úžasná náhoda, že se k objevu docenta Kotvy takhle připletl. Jirka věřil, že všechno dobře dopadne, že se mu podaří přesvědčit kompetentní lidi o tom, jaké hrozí lidstvu nebezpečí, a že se najde někdo, kdo s tím něco udělá. Jirku napadlo, že pokud to všechno vyjde, pak bude on tím Člověkem, který zachránil civilizaci. Bylo to neuvěřitelné.  Možná pak budu slavný, napadlo ho. Slavný trochu nezaslouženě jen za to, že uvěřil naprosto pošetilé myšlence. Něčemu zdánlivě nemožnému. S těmito myšlenkami Jirka usnul.

Probudil se až večer. Měl hlad, což je neklamná známka toho, že jeho zdraví se vracelo do normálu. V pátek si kvůli nečekanému výletu za město nestačil nakoupit. Musel se spokojit s tím, co měl. Sáček polotučného mléka, které už stačilo zkysnout, gulášová polévka v sáčku, pytlík burizonů a plechovka párků. Vyhrály to párky. Jirka se potřeboval posilnit, protože ho čekalo ještě balení. Nikdy moc necestoval a balení na cestu, která se může dost protáhnout, ho děsilo.

 

Pondělí 28. 4. 1986

Úspěch automatizace bude do značné míry záviset i na tom, zda všude pochopí, že dílčí, byť sebelepší výsledky by nedokázaly v plné míře zajistit to, co od automatizace očekáváme jako celku. (Úvodník – Rudé právo 28.6.1986)

 

„Ahoj, kam se to chystáš?“ vítal ráno Jirku Milan.

Jedinou větší taškou, kterou Jirka doma našel, byla modrá sportovní botaska. Teď byl za to rád. Nemusel Milanovi nic vysvětlovat.

„Odpoledne jdu na voliš,“ řekl Jirka co nejlhostejnějším tónem a tašku, kam si sbalil věci na cestu do Amsterodamu, zastrčil pod stůl, aby nevyvolávala další otázky.

Jirkovi ještě nebylo úplně dobře. Byl zesláblý po víkendovém marodění. Asi to na něm bylo trochu vidět.

„Nedáš si kafe?“ zeptala se ho Milada, když šla kolem se svým hrnkem a balíčkem Standardky.

Káva by Jirkovi přišla vhod, ale ještě se v práci nestačil zabydlet, neměl tu hrnek ani svou kávu ani ponorný vařič.

„Koukám, že potřebuješ po ránu trochu probudit k životu,“ nečekala Milada na odpověď. „Uvařím ti pořádnýho turka, sladíš?“

„Dvě kostky, dík.“

Možná je prostě taková, že se ráda stará, přemýšlel Jirka. Jsi tu nový, s nikým se moc nebavíš, tak ti chce pomoct. Přesvědčoval Jirka sám sebe. Nerad si dělal plané naděje.

Silná černá káva s cukrem mu vlila energii do těla. Pootevřenými dveřmi sledoval chodbu a přitom se usilovně snažil vymyslet nějakou záminku, se kterou by mohl jít zaklepat na docentův kamrlík. V osm hodin usoudil, že musel docentův příchod přehlédnout nebo docent přišel ráno dřív než Jirka a v rozrušení si zapomněl cviknout. Když Jirka kontroloval jeho píchačku, ještě tam neměl příchod.

Šel zaklepat na jeho dveře. Nikdo se neozýval.

Nevěděl, co má dělat. Hrálo se tu o čas. Do apokalyptického převrácení planety zbývalo jen pár dní a on neměl v ruce nic, čím by tuto hrozbu mohl dokázat. On sám se zdráhal docentu Kotvovi uvěřit, dokud si neprohlédl všechny jeho materiály a výpočty a dokud neslyšel jeho přesvědčivý výklad. Bez podkladů od docenta Kotvy nemá šanci. Mladíkovi z Československa nebude na Západě nikdo takovou šílenost věřit. Jirka se rozhodl. Pokud docent Kotva dnes nedorazí, zjistí si jeho adresu a vyhledá ho sám.

Jirka byl nervózní. Nedokázal se soustředit. Měl nachystat děrné štítky k zítřejším výpočtům na sálovém počítači. Hlavou mu vířily myšlenky jedna přes druhou. Už teď proto věděl, že zítřejší výpočty budou na nic. Určitě tam udělá chybu. Nemá šanci se soustředit. Zdálo se mu to nebo dnes nebyl sám, kdo je nervózní? Doktor Paleček od rána s nikým nemluvil.  Byl zavřený u sebe v kanceláři a kolem desáté k němu přišlo pár lidí snad z ministerstva.

„Vidíte tu šestsettřináctku, tou přijeli. To nebude jen tak,“ hlásil Milan od okna. „Slyšel jsem je, jak se bavili o nějakém měření ve Švédsku.“

Před obědem doktor Paleček delegaci vyprovodil. Když se vracel, nedal se s nikým do řeči, zašel do své kanceláře a přibouchl dveře. To se mu nepodobalo.

Po obědě si doktor Paleček k sobě zavolal Milana. Všichni čekali, že se od Milana dozví, co se vlastně děje. Ale Milan mlčel. Normálně vyžvanil i to co nevěděl, takže to znamenalo, že buď dostal od Palečka za něco vynadáno, nebo se bavili o něčem, o čem Milan nesmí mluvit.

Jirka byl nervózní. Už po několikáté kontroloval, jestli má v peněžence kartičku s telefonním číslem, které mu dal Kouba. Kartičku měl, ale Kotva nikde. Jirka se chtěl zeptat, jestli někdo neví, kde docent Kotva bydlí, že by se za ním stavil, ale v té dusné atmosféře, která tu dnes panovala, by na sebe takovým dotazem hodně upozornil.

Mám 4+1, tj. čtyři malé děti a jednu středně velkou ženu. Profesí analytik dat, po večerech spisovatel dvědecko-fantastické literatury.

Předchozí článek

Nahota na proklik