Dokončení předchozího dílu

Úterý 29. 4. 1986
Usilovat o prosazení socialistického způsobu života znamená tedy i bojovat za prosazení tohoto principu, nesmiřovat se s tím, čím je jeho uplatňování ve společenské praxi brzděno. (Úvodník – Rudé právo – 29.4.1986)

„Už jste to slyšeli,“ vpadl ráno do kanceláře Milan. „Kotva je po smrti.“
Všichni se na něho obrátili.
„Srazil ho nákladní vlak. V sobotu večer. Někde za tunelem u Klečic,“ pokračoval Milan.
„To je strašné.“
„Jak se to stalo.“
„Chudák pan docent, taková smrt.“ ozývaly se povzdechy, jimiž se všichni snažili ventilovat prvotní šok.
Jirka se vytratil na chodbu a zamířil k docentovu kamrlíku. Nebyl zamčený. Police byly prázdné. Tři černé šanony byly pryč. Jediné, co tu připomínalo docentovo bádání, byla velká nástěnná mapa. Špendlík s červenou hlavičkou zůstal tam, kam jej docent kotva v pátek posunul. Někde na Ukrajině kousek nad Kyjevem. Jirka ten špendlík vytáhl a schoval do dlaně. Jako by to byl nějaký doličný předmět. Poslední stopa po docentu Kotvovi.
Když se Jirka nenápadně vrátil do kanceláře, Milan seděl na stole a rozkládal: „Já si myslím, že pod ten vlak normálně skočil. Co si budeme povídat, už to pár měsíců neměl v hlavě v pořádku.“
Jirkovi se vzteky zatmělo před očima. Zamířil na Milanovu bradu a sevřel ruku v pěst. V té chvíli ucítil v dlani rudkou bolest. Hrot špendlíku s červenou hlavičkou mu zajel hluboko do masa. S bolestí se sesunul na svou židli. Prudkým trhnutím vytáhl špendlík. Udělalo se mu mdlo. Bolest rychle přecházela v naprosté zoufalství. Bez docenta Kotvy je ztracený. Vlastně ztracení jsou všichni, jen o tom, ještě nevědí. Docent Kotva by si dal koňak a pustil Novosvětskou.

Odpoledne s k Jirkovu stolu přitočila Milada: „Slyšela jsem, že hraješ volejbal. Chodím taky hrát, ale občas se nás sejde málo, takže si moc nezahrajeme. Nechtěl bys nás doplnit. Dneska v šest?“
Mohl jí říct, že volejbal nehrál už několik let. Asi by ho pochopila. Mohl ji pozvat někam jinam. Mohl to zkusit. Ale šedá volha se mu dostala příliš hluboko do hlavy.
„Promiň, dneska už něco mám.“
Cestou domů se stavil v samoobsluze a koupil si láhev vodky. Na koňak by neměl, ani kdyby ho snad tady v Jednotě prodávali.

Bylo už pozdě večer. Jirka seděl před televizí a potýkal se s lahví vodky a myšlenkami na Miladu. Jakoby smrtí docenta Kotvy zmizel i problém, na který docent upozorňoval. Hrozba přestala být reálná. Jirka sám nevěděl, jestli tomu všemu má věřit. Důležitější se teď zdáli pánové v šedé volze a Milada, která ráda sportuje. Měl jsem jí říct, že někdy jindy si rád zahraju, vyčítal si Jirka. V televizi běžely večerní zprávy:
Před malou chvílí odvysílala sovětská televize ve zpravodajském pořadu Vremja následující zprávu, přinášíme ji v plném znění: Rada ministrů sovětského svazu oznamuje, jak už bylo sděleno v tisku na černobylské atomové elektrárně, která leží sto třicet kilometrů severně od Kyjeva, došlo k havárii. Na místě pracuje vládní komise vedená náměstkem předsedy rady ministrů soudruhem Ščerbinou. Komise je složena z vedoucích činitelů ministerstev a resortů, předních vědců a odborníků. Podle předběžných údajů došlo k havárii v jedné z prostor čtvrtého energetického bloku. Havárie má za následek porušení stavební části reaktoru jeho poškození a jistý únik radioaktivních látek.

Mám 4+1, tj. čtyři malé děti a jednu středně velkou ženu. Profesí analytik dat, po večerech spisovatel dvědecko-fantastické literatury.

Předchozí článek

Monte Bú

Další článek

Hotel Logan