Všichni sou komunisti. Jeden vedle druhýho. Ty kecy o hrozbě komunistický strany mi vždycky připadaly trochu šáhlý, ale muselo to bejt tim, že sem dodneška žádnýho ortodoxního komouše nepotkal. Navíc kandidátka Hasiči vs. Fotbalisti vypadala neškodně a já byl přesvědčenej, že pětadvacet let po Revoluci znaj pravidla demokracie nejen vysokoškoláci. A tady mi najednou i zastupitelé do očí odsouhlasej všechno co řeknu, aby pak v hospodě potichu tvrdili, že je nutim podepisovat zápisy bez čtení. Připadám si úplně jako bych měl šváru v ÚV KSČ.

Přišel Luděk (mimochodem, už mi došlo, jak podědil svou přezdívku Komanč), že by bylo dobrý položit věnec k pomníku. Povidal, že v kapličce sou dvě desky věnovaný Bullovickejm rodákům a že k tomu sedumdesátýmu výročí by to pěkně pasovalo. Mám takovej dojem, že se před časem zhlídnul v myšlence, že společně vzkřísíme z popela Sbor Dobrovolnýho Hasičstva Bullovice, a že se rád veřejně producíruje v uniformě. Dojem, že dobrovolný hasiči lehli popelem, měl jistě něco společnýho s tou myšlenkou (kterou vožralej Závšiva vykecal první adventní neděli v truhlárně), že když mě budou rozčilovat, seberu jim klíče od hasičárny.

Dva dny s klukama nacvičovali pochodovou formaci a doufali, že nezapomenu na věnec a hymnu. Věnec klapnul a hymna nakonec taky, i když magnetofonovou pásku s jack-kabelem se mi podařilo sehnat až na poslední chvíli a osum monočlánků velikosti D sem kupoval nadvakrát. Chemoprén sem měl naštěstí doma, takže ani WinPhone mi z kazeťáku neupad.

Lidí se nakonec sešlo dost na to, aby byli v případě konfliktu v přesile. Nicméně v případě okupace by se byli vešli do kapličky. Hasiči v uniformách napochodovali, vlajky zavířily vzduchem, nosiči věnce vystoupili z řady, zaduněla hymna, bílý rukavičky salutovaly, náš mladej vylezl na schodiště s dvoukilovym kusem omítky v ruce a mně hlavou zaznělo: „Já musím trvat na opakování ceremoniálu.“ A starej Vořech byl zřejmě stejnýho názoru, protože když sem ho přišel pozdravit, chtěl mě přetáhnout holí. Proč prej sme ten věnec nepoložili tam naproti k pomníku padlýho rudoarmějce? Jestli snad nevim, že mezi těma tůjkama je pomník neznámýho ruskýho vojína? Proč sem se o něm v projevu ani nezmínil, když za nás položil život? Jestli to snad nemám zakázaný? Jestli mi nepřijde divný uctívat památku vojáků z první světový a na jedinýho padlýho hrdinu z druhý se vykašlat?

Pravda, v kapličce sou dvě desky, devatenácetčtrnáctka a dvetenácetvosumnáctka, ale na věnci bylo napsáno: „Padlým hrdinům“ a já mluvil o útrapách války obecně, takže mě fakt mrzí, že to neprošlo. A vůbec, to rudoarmějcovo hrdinství nikdo nemůže brát vážně. Přestože chápu, že kopnout hitlerův míč zpátky na západ byl pěkně tvrdej odkop, a věřim tomu, že ty sedumnáctiletý rusáci brali svou odpovědnost při osvobozování evropy dost vážně, zrovna toho našeho rudoarmějce sem s průstřelem levý hnáty donesli tak moc prolitýho vodkou, že jim tu exnul na selhání jater. Jenže komunismus já znám jenom od Zemana a tohle nedokážu politicky vysvětlit. Tak sem se začal vymlouvat, že sme šli uctít památku všech našich padlejch hrdinů a nad pořadovým číslem války sme vůbec neuvažovali. Zachránil mě nakonec náš mladej, kterýmu se podařilo skočit starý Vořechový do narcisek a já ho moh‘ seřezat a odvlíct na obecní úřad.

Hasiči, když mi přišli vrátit prapory, mi na moje: „Chce se mi zvracet,“ odpověděli: „Vítej v Bullovicích.“ Tak vám nevim, jak s timhle materiálem naložit.

 

Ilustrace: .M.

Revolucionář lokálního významu. Kvasič, palič, píč.