Když tak projíždím sociální sítě, tak mě zaujalo, kolik po světě běhá nahejch holek bez hlavy. Jak někdo poznamenal, dřív takhle byli k vidění jen rytíři. Jsou to tedy rytíři nové doby. Za co asi bojují?

Je zajímavé, že tenhle “neduh” většinou postihuje jen ženy. Bojovaly jsme za rovnoprávnost, za to, aby se s námi jednalo jako s rovnocennými partnery, s někým, kdo je stejně inteligentní, schopný, rozumný… A pak se vám stane, že on-line konverzujete s dekoltem. Jak brát toho člověka vážně? Možná ho má na ikonce jen ironicky. Ale stejně, je tohle část těla, kterou bych se chtěla prezentovat před lidmi, kteří mě neznají? Na které chci třeba udělat dojem? Je mi jasné, jaký dojem bych tímhle udělala.

Neodsuzuju umění aktu. Spousta takových fotek se mi líbí. Když dívka nemá problém s tím, aby její nahá fotka visela zarámovaná na zdi, aby ji viděla její rodina, přátelé, partner, tak je to v pořádku.

Zastavuju se nad fenoménem anonymních účtů (Twitter, FB, Instagram), které bedlivě střeží svoji identitu, tvář, ale nemají problém celému světu ukázat všechno ostatní. Tyhle akty mají proměnlivou uměleckou úroveň. Od profi fotek po záběry jak z amatérského porna. Dostanou vždycky spoustu lajků, nehledě na kvalitu. Už dlouho přemýšlím nad tím, co ženy, které to ve většině případů jsou, motivuje k tomu, takhle se veřejně exhibovat a co od toho čekají.

Pseudopopularitu v umělém světě internetu a sociálních sítí? Návykový pocit strachu a nebezpečí, že se jejich identita provalí? Vzrušuje je představa, že se nad jejich fotkami někde ukájí naprosto cizí lidé? Je to nový způsob sebeubližování a sebedestrukce?

Pokud je někdo v on-line světě sám za sebe, tak je situace stejná jako u aktů. Dělá to s plným vědomím toho, že fotky uvidí lidé, kteří ho znají. Já se sice vůbec neumím vžít do jejich kůže a nikdy bych nic takového neudělala, protože si myslím, že moje tělo je soukromá a intimní záležitost, o kterou se chci dělit jen s někým, kdo si zaslouží moji důvěru a lásku. Ale to je jen můj názor a nechci ho nikomu vnucovat.

Každý je jiný, má jiné zázemí, myšlenkové pochody, výchovu a hranice studu, takže vás za to, milé dámy, neposílám na pranýř. Jen vás vůbec nechápu. A možná je mi vás trochu líto.

Knihožrout, seriálový maniak, milovnice procházek, ponocování a Twitteru maskující se za prodavačku v IKEA.

Předchozí článek

Pokrok

Další článek

Kataklyzma 3. díl