Byla na dovolené. Krásné pobřežní město na ostrově věčného jara. Spousta věcí, co tu mohla podnikat. Ale ona nejradši chodila sama do přístavu. Sedla si na lavičku, popíjela kávu z kelímku a přemýšlela o životě nebo si četla. Ráda pozorovala lodě, jak se pohupují na hladině a nad nimi krouží hejna racků. Přístav a oceán ji uklidňoval. Občas se podívala přes město na nedaleké vrcholky hor, ale nejčastěji hleděla na hladinu.

Časem si všimla, že ji pozoruje. Stál tam a usmíval se koutkem úst, jako by zjistil něco, co ho pobavilo. Stydlivě se usmála a uhnula očima. Nejprve ji to bylo trochu nepříjemné, ale pak si na jeho společnost zvykla. Občas po něm pokukovala. Samozřejmě nenápadně a ve vší slušnosti. Skoro se bála, že jednou přijde a on tam nebude. V duchu si představovala, že sebere odvahu, zvedne se z lavičky a přijde k němu. Jeho věčný úsměv ji naplňoval optimismem a nadějí.

Když se někdo dokáže každý den usmívat, tak svět nebude tak špatné místo. V duchu s ním vedla dlouhé tiché rozhovory o důležitých i nedůležitých věcech. Měla pocit, že by ji vždy uměl poradit. V jeho očích byly mihotavé jiskřičky pochopení.

Jak se blížil čas odjezdu, odhodlala se k činu. Minula lavičku a vykročila směrem k němu v napjatého očekávání. V tu chvíli na jeho rameno usedl racek. Rackové s oblibou sedají na sochách…

Knihožrout, seriálový maniak, milovnice procházek, ponocování a Twitteru maskující se za prodavačku v IKEA.