Ve schránce byla obálka. Obálky jsem měl rád naposled v sedmnácti, když mi moje dívka psala zamilovaná psaní. Od té doby už se vše osobní odehrává v e-mailech a esemeskách. Obálky tak zůstaly trapnými posly nezáživných úředních sdělení či skrytých reklam nebo v horším případě skrytých složenek.

Tato obálka byla zjevně ten horší případ. Psal mi Svaz ochrany duševního obsahu majetku autorů – SODOMA, občanské sdružení podle paragrafu toho a toho a zákona číslo tolik a tolik vykonávající pravomoci svěřené ministerstvem a tak dále. Prý se mám dostavit do jejich kanceláře k projednání úhrady závazků, které mi vznikly. Kalkulace finální částky bude provedena po vyjasnění detailů mé činnosti.

Co je to za blbost, já přece nedlužím nic žádným sodomitům. Abyste mi rozuměli, pracuju jako plánovač v logistice a nemám nic společného s kulturou, veřejnou produkcí nebo pořizováním kopií čehokoli. Naposled jsem si nechal kopírovat klíče od bytu a na ty se, hádám, autorský zákon nevztahuje.

Beztak to bude nějaká lapálie, nezaplacené koncesionářské poplatky nebo tak něco. Dám jim dvě stovky, i když z principu bych se s těmi vydřiduchy raději hádal, ale kdo by chtěl jít do sporu s paragrafy, zákony a ministerstvy. Hlavou zeď neprorazím, tak raději zatnu zuby a otevřu šrajtofli.

 

***

 

„Dobrý den, já jsem Řehoř Suk, posaďte se, pane Musile. Jsem rád, že jste přišel.“

„Přišel jsem, ale původně jsem to neměl ani v plánu. Musí tady jít o nějaký omyl. Já nemám s autorskými právy co do činění. Dělám v logistice.“

„Tady nejde o vaši práci, pane Musile.“ Iritoval mě tím, jak pečlivě skloňoval mé příjmení. „Tady jde o vás.“

„O mě? Já myslel, že spíš o peníze? Co? Poslyšte, pane Suku,“ dal jsem si také záležet na tvarosloví, „zajímalo by mě, kolik občanů se sdružuje v tomto občanském sdružení?“

„Jen já,“ odpověděl s úsměvem. „Jsem na všechno sám a věřte mi, není toho málo.“

„No ale špatně si asi z toho sdružování nežijete,“ rozhlédl jsem se ostentativně po dobře zařízené kanceláři.“

„Zpátky k vaší záležitosti, pane Musile, jistě víte, proč jste tady.“

„Jsem tady, protože jste mi napsal.“

„To jistě, ale já mám samozřejmě důvod, proč jsem si vás zavolal.“

Zavolal? Otvírala se mi kudla v kapse. Jakým právem si tady ten ouřada myslí, že mě sem může předvolávat jako nějakého poškoláka.

„Zkraťte to, o co jde. Nějaké poplatky za rozhlas nebo televizi? Kolik po mně chcete? Já se živím prací, takže nemám čas se tu s váma vybavovat.“

„Pomalu, pomalu, pane Musile. Tady jde o něco jiného. Vy máte dobrou paměť, že?“

„Paměť mám dobrou, ale nervy mám slabý, tak to nenatahujte.“

„Dalo by se říct skvělou paměť?“

„Jo, ale poslední dobou se to zlepšuje, občas už i něco zapomenu.“

„Fotografickou paměť?“

„No to jo, co vidím, to si pamatuju. Ale co je vám po tom?“

„Víte, pane Musile, my máme dokonce znalecký posudek na to, že disponujete fotografickou pamětí.“

Byl jsem v pokušení mu nabídnout tykání, protože jeho věčné „pane Musile“ mě dokonale vytáčelo. Snad kdyby mi raději říkal vole nebo soudruhu.

„Nechápu, kde jste vzali papír na mou hlavu, ale je mi to celkem jedno. Hádám, že vavřínový věnec za sloní paměť mi dát nechcete, tak vyklopte, kolik mám podle vás zaplatit, já to srovnám a můžeme to skončit.“

„Tak dobře, pane Musile, jak chcete, chtěl jsem vás na to trochu připravit, ale když tak chvátáte: Dlužíte nám sedm miliónů čtyři sta osmdesát tisíc pět set.“

V první chvíli mě rozčílilo, že toto jednomužné sdružení o sobě mluví v množném čísle a říká „nám“, když myslím „mně“, ale pak mi došla ta částka! Mám hypotéku. To je můj jediný dluh. Nikde jsem si nic jiného nepůjčil. Nevybíral jsem do mínusu ani nepoužíval kreditku. Částka, kterou mi bez mrknutí sdělil, naprosto převyšovala představy o tom, kolik bych mohl ve skutečnosti někomu dlužit. Nikdo, kdo by jen trochu znal mou finanční situaci, by nemohl čekat, že mu někdy takovou částku budu schopen zaplatit. Sedm a půl milionu stálo zcela mimo můj finanční vesmír. Banka mi půjčila horko těžko necelý milion.

„Prosím vás, tolik peněz bych vám nedlužil, ani kdyby poplatky za rozhlas a televizi neplatil ani můj táta, děda a praděda.“

„Ale tady nejde o koncesionářské poplatky, pane Musile. Ty nespadají do naší kompetence.“

„Naší? Říkal jste, že jste na to sám.“

„Ano naší, našeho občanského sdružení. Není to má soukromá kompetence, pane Musile. To ne. Pozor na to, to je třeba odlišovat. Já tu nevystupuji sám za sebe.“

„No dobře, když vám to množné číslo dělá tak dobře, proč ne. Ale koukejte mi říct, o co vám jde. Uvědomte si, že jsou věci, o kterých se nežertuje.“

„Jde o vaši paměť. Jak už jsem řekl, pane…“

„Přece vám nebudu solit, za to, že mám dobrou hlavu,“ přerušil jsem pana Suka dřív, než mohl dokončit další spisovné oslovení. „A vůbec, nevím, jak jste na to přišel a co je vám do toho. Vždyť já vás vůbec neznám a moje paměť vám může být volná.“

„Chodíte do knihovny.“

„No to chodím, ale knížky vracím včas, a když už, tak zaplatím pár desítek korun jako pokutu. Knihovně nic nedlužím.“

„Knihovně ne. My zastupujeme autory. Jejich majetková práva. Práva na duševní vlastnictví.“

„Dám se poddat. Co jsem provedl?“

„Četl jste knihy, pane Musile. Hodně knih. A to ne ledasjaké. Hlavně světové bestsellery současných autorů. S vaší fotografickou pamětí to znamená, že jste pořizoval kopie těchto knih. Pamatujete si přece vše, co vidíte, ne?“

„Ale to přece, není kopírování.“

„Jak to, že ne, ukládal jste přesné kopie knih na paměťové médium.“

„Kopie pro vlastní potřebu,“ mě nedostane, já jsem si jednou četl, jak to s autorským právem je, a paměť mám fakt dobrou. Vím, že když si pro sebe stáhnu film, tak to není žádný přestupek. Ulevilo se mi.

„Jste si jistý?“

„Ano.“

„Nikdy jste nikomu nevykládal o tom, co jste četl?“

„No vykládal, ale to přece…“

„Poskytnutí obsahu díla třetí osobě. Je mi líto, pane Musile.“

„Poslyšte, mám toho dost. Jestli to měla být legrace, tak to zašlo trochu moc daleko. Vzhledem k tomu, že si tento náš dýchánek budu muset naddělat, tak se poroučím. Najděte si jiného troubu na oblbování. A jestli vám můžu radit, začněte s trochu menší částkou. Na sedm mega vám nikdo neskočí.“

„No dobře, jak chcete, pane Musile,“ znělo mi do zad, než jsem stačil za sebou přibouchnout dveře. Já mu dám SODOMA. Blbec jeden. Zákony jsou sice dost pitomý na to, aby měl v lecčems pravdu, ale že mám fotografickou paměť, mi nemůže nijak dokázat, takže jsem klidný. Byl to evidentní podvodník. Šmejd, který čekal, jestli se chytím. Kdyby si řekl o sedm set, tak mu je dám a nehádám se, ale co je moc, to je moc.

 

Práci jsem ten den dělal dost nesoustředěně a byl jsem rád, že už je týden u konce. Každý pátek jsem chodil na pivo. Celý týden jsem dělal to, co se ode mě čekalo a co bylo nutné. Ráno do práce, odpoledne domů, pohlídat děti, zajít na nákup, zaplatit složenky, vynést smetí a tak dále. Zkrátka den co den jsem plnil povinnosti. Jen pátek večer jsem byl svobodný. Byl to čas jen pro mě. Bez povinností a bez úkolů.

Čas na pár drsnějších vtipů, nějaké to pivo a rozjímání o životě. Když jsem vstoupil do lokálu, Sváťa s Dušanem už seděli u stolu.

„Nazdar, chlapi.“

„Nazdar Juro, co nového?“

„Nebudete mi to asi věřit, ale dneska jsem se dozvěděl, že dlužím sedm a půl mega.“

„Nekecej,“ vyhrkl Dušan.

„Ty vole, já bych tak rád někomu tolik dlužil. Jenže mě by tolik peněz v životě nikdo nepůjčil, holt seš asi velkej pán,“ zasmál se s nádechem hořkosti Sváťa.

„To nám musíš vysvětlit. Sedej,“ pobídl mě Dušan a přistrčil mi židli.

A já jsem povídal. Než mi vrchní donesl pivo, kluci věděli, co se mi přihodilo. Nechali mě mluvit. Nepřerušovali, ale když jsem jim líčil setkání s panem Sukem, začali se trochu vrtět. Něco jsem tušil.

„Promiň, Juro, asi jsme to podělali. Nebyl ten Suk takovej malej, míň vlasů?“ zeptal se Dušan.

„Jo, bez vousů bez brýlí. A má takovej nepříjemnej úsměv.“

„My se Sváťou jsme s ním asi mluvili.“

„Mluvili, kde?“

„Tady. Tady seděl, na týhle židli,“ povzdechl si Sváťa.

„Měls zrovna tenkrát něco v práci, nepřišels a on si k nám přisedl. Ale mám pocit, že už jsem ho tu viděl někdy dřív,“ vysvětloval Dušan.

„Já jsem ho viděl na tuty,“ jednou seděl támhle u toho stolu,“ kývl Sváťa rukou. „Pamatuji si ho, protože se po nás pořád koukal. Myslel jsem si, že bude asi teplej.“

„A o čem jste se s ním bavili?“

„O tobě. Ptal se na tebe. Prej jestli máš dobrou paměť a tak. Tvrdil, že je z nějaký organizace, pro kterou je to důležitý,“ lezlo z Dušana, jak z chlupatý deky.

„My jsme mysleli, že to je třeba menza nebo něco takovýho. Víš, jak jsme tě už kolikrát hecovali, že s tou svou hlavou bys mohl někde soutěžit. Tak jsme mysleli, že se o tebe zajímá kvůli tomu. Třeba, že hledá talenty anebo rekordy a že slyšel o tvý fenomenální paměti.“

„My jsme ti to nechtěli zavařit,“ omlouval se Sváťa.

„A co jste mu teda řekli?“

„Že máš paměť jak slon, že co přečteš, to si pamatuješ, jako kdybys to viděl před sebou a že seš schopnej vykládat z hlavy obsah knížky, kterou sis přečetl třeba před dvěma lety,“ přiznal Dušan a Sváťa dotvrzoval jeho slova pokyvováním hlavy.

Chvíli jsme všichni tři mlčeli. Bylo mi jich líto. Nemám lepší kamarády, než jsou oni dva.

„Chlapi, ale já myslím, že z vás možná vytáhl nějaké rozumy, ale na to, že mám fotografickou paměť, musel přijít už dřív. Přece by si jen tak náhodou k vám nepřisedl, ne?“

„To ne, určitě k nám šel najisto,“ ujistil mě Dušan.

„On mi totiž dneska tvrdil, že má na mou paměť znalecký posudek. Sorry, ale od vás dvou po pár pivech by to za znalecký posudek na soudu nepovažovala ani ostraha. Myslím, že se na to můžem vykašlat. Je to nějakej hňup, kterej se snaží vydělat na lidským strachu. Když dneska čteš noviny, tak je to tam samá exekuce. Lidi se pak bojí. Když na ně dostatečně přesvědčivě vyrukuje s tím, že mu něco dluží, tak začnou raději platit.“

„Já se jim nedivím,“ přiznal Sváťa. „Ale proč po tobě chtěl tolik? Možná, žes nám něco zatajil, ale jak tě znám, tak nemáš na to, abys někomu vysolil sedm mega jen proto, že se bojíš článků v novinách.“

„To máš recht, Sváťo, to nemám, ale přiznám se, že kdyby si řekl o sedm kil, tak mu je asi raději dám. Nechci mít problémy.“

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Ilustrace:

By Pyotr Boklevsky – ISBN 951-0-01570-9, Public Domain, Link

Mám 4+1, tj. čtyři malé děti a jednu středně velkou ženu. Profesí analytik dat, po večerech spisovatel dvědecko-fantastické literatury.

Předchozí článek

Přání

Další článek

SODOMA II