Pokračování z minulého týdne

„Kdo ti píše?“ zeptala se Petra.

„Ále, to jsou nějací podvodníci, snaží se mi namluvit, že jim něco dlužím za porušování autorských práv.“

„A tys něco porušoval?“

„Ne, vždyť říkám, že jsou to podvodníci.“

„A kolik po tobě chtějí?“

„Sedm set,“ zalhal jsem.

„Ty, a není jednodušší jim to zaplatit? Co když na tebe pak pošlou exekutora a zabaví nám pro pár korun celý byt.“

„Nezabaví. Hypotéku platím. Ale přece nebudu dávat peníze někomu, kdo si vymyslel, že mu dlužím. Tady jde o princip.“

„Abys kvůli těm svým principům nezapomněl, že taky živíš děti.“

„Lásko, právě proto, že živím děti, tak nerozdávám peníze každýmu, kdo si o ně řekne. Ať je to vágus, kterej somruje drobák, nebo nějakej uhlazenej kravaťák, kterej mi to umí napsat dopisem na hlavičkovým papíře. Ať mě neštvou a makají. Jako já.“

Petře jsem nemohl říct, o co jde. Neustála by to. Dokážu si představit, jak by ji to chudáka vzalo. Ona si tyhle věci dost bere. Když jsme si brali hypotéku na byt, tak kvůli tomu několik nocí pořádně nespala a potom asi půl roku šetřila na všem, na čem se šetřit dalo, dokud jsme na účtu neměli rezervu aspoň na tři splátky. Děsila ji představa, že bychom nemohli zaplatit. Když mi přišla upomínka za nezaplacený internet, hned už viděla za dveřmi exekutora.

Nemohl jsem se jí svěřit, a tak nevěděla, o co jde. Nevěděla, proč jsem víc než dřív alergický na otázky kolem peněz. Každou větší platbu jsem podvědomě vnímal jako útok na svou vlastní existenci. Sice jsem si nepřipouštěl, že bych opravdu mohl někomu dlužit tak horentní částku, ale přesto jsem začal žít ve strachu o peníze a podvědomě jsem to přenášel i na Petru, která ale vůbec nevěděla, co se děje. Co se týká financí, byl jsem já vždycky ten, kdo spíš rozhazoval. Nebylo divu, že si mé občasné poznámky, že moc utrácíme nebo spíš utrácí, začala brát osobně.

 

Ještě pár obálek s hlavičkou sdružení SODOMA jsem zahodil do koše, než se objevila, ta, kterou jsem zahodit nemohl. Obálka s pruhem. Měl jsem se dostavit k předběžnému projednání obžaloby. Zamlžilo se mi před očima. Dluh, částka, duševní vlastnictví. Slova se mi míhala před očima.

Ten večer jsem udělal to, co nikdy před tím, šel jsem sám do hospody a opil jsem se do němoty. Do němoty, protože jsem se stejně neměl komu vypovídat. Byl sice pátek, mohl jsem jít za Dušanem a Sváťou, ale raději jsem šel jinam. Zvolil jsem samotu, protože jsem si nedokázal představit, že jim řeknu, co se děje, a zároveň bych tam nedokázal sedět a neříct jim tom.

Ráno mi bylo zle. Náladu jsem měl pod psa. Před Petrou jsem už nemohl tajit, co se děje. Nemohl jsem potají chodit k soudu a dělat, jako že chodím na procházky.

„K soudu? Já jsem čekala, že to tak dopadne.“

„Jak dopadne. Ještě nic nedopadlo. K soudu půjdu, abych dokázal, že jsem nic neprovedl. Ty mě rovnou hážeš přes palubu. Copak si myslíš, že je ta žaloba proti mně oprávněná? Vždyť je to nesmysl.“

„Nesmysl? Co ty víš o tom, co je z právního hlediska nesmysl. Ti lidi z té Sodomy to mají určitě promyšlené.“

„Jací lidi? O čem to mluvíš? Vždyť  to je jeden chlap. Ne nějaká organizace, ale jeden neduživej ouřada.“

„Prosím tě nepovyšuj se, to že je někdo malej  a neduživej, neznamená, že nad ním máš hned navrch jen proto, že máš větší ramena. Může tě přechytračit ani nebudeš vědět jak.“

„Copak ty nevěříš v právo? Tys už úplně rezignovala na spravedlnost?“

„Tady vládne právo chytřejšího nebo možná mazanějšího. Kdybys to byl řekl hned, mohli jsme zajet za strejdou Tondou, ten by nám mohl poradit, co a jak.“

„Tvůj strejda Tonda je podnikovej právník. Špatnej podnikovej právník, jehož jedinou ambicí je doklepat to do důchodu. Nedělám si iluze, že ten by mi mohl pomoct.“

„Nechápu, proč se do něj tak navážíš. Ty si myslíš, že seš chytřejší? Že si přečteš na wikipedii dva články o autorském právu a budeš to mít v malíčku? Strejda, můj strejda, když chceš, je vystudovaný právník a má za sebou nějakou praxi. Zato ty?“

„Zato já ničemu nerozumím a navíc jsem ukradl knížky za sedm miliónů, že? Ty se na mě koukáš jak na zloděje. Ale já jsem nic neprovedl. Já za nic nemůžu, copak to nechápeš?“

„Já neříkám, žes něco ukradl, ale myslím, že přeceňuješ svoje možnosti. Kdyby sis zavčas přiznal, že na to nestačíš, mohl ti někdo pomoct. Ale teď?

„Jasně teď už mi nepomůže ani strejda Tonda, protože přes veškeré své vzdělání se nenaučil používat e-mail a navíc je nahluchlej, takže se s ním nedá pořádně telefonovat, takže jediná možnost, jak od něj získat cennou radu, je zajet za ním.“

„Nevím, co ti chudák strejda udělal. Vždycky když bylo něco potřeba, tak se nám snažil pomoct. Ty máš problém, ale místo toho, aby sis to přiznal, tak jen biješ kolem sebe a noříš se do maléru čím dál víc.“

„Víš co, dej mi laskavě pokoj. Já jsem nic neprovedl. Místo toho, abys stála na mé straně, tak děláš, jak se mi snažíš pomoct z problému. Ale já žádný problém nemám. Já mám čistej štít. Pochop to. Já nepotřebuju nic dokazovat. V tomto státě pořád platí presumpce neviny, tak ji laskavě dodržuj i ty a nepoučuj mě jak malýho kluka, kterej právě rozbil okno.“

***

Přesto, že jsem věřil v presumpci nevinny, rozhodl jsem se přece jen převzít iniciativu a na jednání soudu se připravit předem. Objednal jsem se do fakultní nemocnice na vyšetření paměti.

Pan docent Hofman mě přijal ve své pracovně, která vybavením trochu připomínala expozici bruselského stylu kombinovanou s vetešnictvím.

„Tak, pane Musil, vy máte problémy s pamětí?“

„To mám, pane doktore, a velký, ale je to asi trochu jinak než si myslíte. Paměť mám dobrou. Asi až moc dobrou. Dostal jsem se do problémů proto, že mám prý fotografickou paměť.“

„Fotografickou paměť?“ usmál se lékař. „To je jeden z moderních mýtů. Nic takového ve skutečnosti neexistuje. Nebo to alespoň není řádně dokázané. Proto se exaktní vědec musí takovým obratům vyhnout. Koncept fotografické paměti zpochybnil Marvin Minsky už v roce 1998.“

„Myslíte, pane doktore, teda pane docente, že bych od vás mohl získat potvrzení, že nemám fotografickou paměť?“

„Těžko vám můžu dát takové dobrozdání, když nevěřím, že něco jako fotografická paměť existuje. Já jsem vědec a lékař. Snažím se pomáhat lidem. Vyšetřujeme paměť hlavně proto, abychom odhalili její případné poruchy, které mohou indikovat alzheimerovu poruchu nebo jiné defekty. Přiznám se, že úplně nechápu váš problém.“

Docent Hofman byl milý, imponovalo mi jeho vědecké zaujetí pro věc. A taky, to možná ze všeho nejvíc, jsem se po delší době potřeboval někomu svěřit. Vypovídat se.

„Pane docente, můj problém je v tom, že mám paměť až moc dobrou. Říkají o mně, že mám právě tu fotografickou paměť, která podle vás neexistuje.“

„Pozor, já neříkám, že neexistuje, ale že není prokázaná. To je ve vědě dost podstatný rozdíl.“

„No zkrátka, že to, co vidím, si přesně zapamatuju. Mám teď na krku soud. Soud o velký peníze. A to jen proto, že jsem si zapamatoval to, co jsem si přečetl a viděl v kině. Poškozená strana má prý k dispozici znalecký posudek dokazující, že mám fotografickou paměť.“

„Znalecký posudek je jedna věc, ale věda je věc druhá,“ opáčil mi docent Hofman. „Soudy nepracují vždy s exaktními definicemi, ale patrně se bude jednat o záznam nějakého vyšetření vaší paměti, kde jste velmi dobře skóroval.“

„No asi tak to bude. Testování paměti jsem totiž podstoupil před pěti lety, když jsem sháněl práci. Když máte hypotéku a nemáte zaměstnání, je to zoufalá situace. Takže když po mně chtěli, abych jim vyplnil tohleto a podepsal támhleto, ani jsem nečetl, co to bylo. Takže myslím, že jsem mohl podepsat i to, že mohou mé výsledky zařadit do veřejné databáze uchazečů.“

„Ale proč byste se měl stydět za dobré výsledky v testu paměti, pane Musil?“

Chudák pan docent asi ani netušil, jak jsem mu byl vděčný za ledabylé skloňování mého příjmení.

„Ale já se nechci ničím chlubit. Já bych pro potřeby soudu potřeboval právě opak. Potřeboval bych doložit, že už tak dobrou paměť nemám.“

„Myslíte, že bych vám jako udělal vyšetření, jestli se vám za těch pět let paměť nezhoršila?“

„Přesně tak.“

„Ale to je těžké. Testování paměti je něco jako běh na sto metrů.“

„Jak to myslíte běh na sto metrů?“

„Můžu vám změřit nejlepší výsledek, ale ne nejhorší. Chápete? Má smysl měřit výkon, když se snažíte o dobrý výsledek, ne když se snažíte o špatný.“

Pan docent byl naprosto klidný a vše mi vysvětloval s vědeckým zaujetím. Ale já jsem měl nervy na pochodu.

„A co mám teda dělat. To si mám jako nechat vyoperovat oči, aby mi nemohli říct, že kopíruju jejich díla?“

„Pokud bychom postulovali existenci fotografické paměti, pak by absence zrakových orgánů byla jasným důkaz vyvracejícím tento fenomén, ale oči vám nikdo odoperovat nemůže.“

„Jak nemůže? Když to budu chtít? Můžou mi odsát špeky, zmenšit uši, uříznout předkožku, ale sebrat oči ne?“

„Na to jsou bioetická pravidla. Pacientovi nelze odoperovat fungující orgán. Výjimkou je pouze transplantace párových orgánů, kde může být pacientovi jeden orgán z páru odebrán, pokud druhý zvládne vykonávat bez problémů původní funkci. To jsou třeba transplantace ledvin. Teoreticky by vám mohlo být amputováno jedno oko, kdybychom pominuli ztrátu prostorového vnímání, ale prakticky se transplantace oční bulvy neprovádí, takže je to bez debat. Oči vám nikdo neodoperuje. To prostě nejde.“

Na rozloučenou mi pak pan docent Hofman dal vizitku své kolegyně „vynikající psychoterapeutky“. Pochopil jsem, že mi takto chtěl naznačit, že jsem blázen a měl bych se s tím nechat vyšetřit.

Mám 4+1, tj. čtyři malé děti a jednu středně velkou ženu. Profesí analytik dat, po večerech spisovatel dvědecko-fantastické literatury.

Předchozí článek

SODOMA I