V prvním díle transylvánských toulek jsme se rozloučili v zaniklé osadě Cheia. Zde jsme se utábořili na velmi magickém místě. Už cesta sem měla své kouzlo. Z vesničky Bradesti jsme sestupovali lesem, který mně osobně velmi připomínal Temný hvozd tak, jak jsem si ho při čtení Pána prstenů představoval.

Při dosavadním putování jsme se několikrát vrátili do minulosti. Ve vesničce Cheia jsme se ocitli v jakési časoprostorové pasti. Minulost zde před nějakým časem skončila, ale jako by odešla najednou, nečekaně. Hřbitov, vedle kterého jsme spali, působil ještě smutněji než “živé” hřbitovy. Živí tu mrtvé zanechali napospas přírodě.

Podobně působil hřbitovní kostelík, který společně s hřbitovem a štíty Rimetské soutěsky tvořil velmi působivé místo. Bohužel, na fotografii jsem nedokázal zachytit celou tu atmosféru místa, kde jako by se čas nejen zastavil, ale navíc nějak zauzloval.

Velmi podobné pocity jsem zažíval na jiném místě Trascau při návštěvě jednoho opuštěného domu. Opět to vypadalo, jako by z něj domácí odešli narychlo, utekli před něčím temným. V posteli byly peřiny, na zdech obrázky, v oknech záclony a všude předměty denní potřeby.

V zaniklé vesničce Cheia jsme zůstali tři noci. Tři noci jsme  byli vystaveni magii tohoto všemi opuštěného místa.

První ráno jsme vyrazili do Rimetského kláštera. Cheiu od kláštera dělí Rimetská soutěska. Putovat ke klášteru lze dvěma způsoby. Nahoře po stěně soutěsky, nebo dole korytem potoka. Zkusili jsme obě možnosti; začali jsme horní trasou.

Poprvé jsem se tady setkal s fenoménem “rumunská ferrata”. Desítky metrů nad dnem soutěsky jsme se pohybovali pomocí ocelových lan, která nebudila příliš velkou důvěru. Lana byla občas ke stěně připevněna tak provizorně, že jsme s radostí přivítali okamžik, kdy stezka zamířila prudce dolů k potoku. Příznačné bylo, že v místě, kde se naše nohy dotkli dna soutěsky, stál kříž jako vzpomínka na poutníka, který neměl tolik štěstí jako my.

Chvíli jsme putovali uzavřeni mezi stěnami soutěsky, než se blízkost kláštera začala projevovat v podobě různých atributů civilizace. Na typických střechách se například začaly objevovat satelitní paraboly.

V samotném klášteře nás zastihl déšť. Přeháňku jsme využili k prohlídce přístupných částí interiéru a k získání klášterního chleba z rukou řádových sester. Blízkost štítů rimetské soutěsky a dalších vápencových skal dělá z kláštera velmi malebné místo.

By Ela VaidaOwn work, CC BY-SA 3.0 ro, Link

Zpátky jsme se vydali po dně soutěsky. Stěny se místy téměř dotýkají a v jednom místě dokonce tvoří něco jako skalní bránu nebo skalní most. Pokud deště zvednou hladinu potoka, je dno skalní soutěsky prakticky neprůchodné.

 

My jsme soutěskou prošli bez větších problémů, ale rozhodně ne suchou nohou. 

 

Druhý den jsme zamířili k jeskyni Huda lui Papara, ve které mizí ponorná řeka. Cestou jsme opět potkávali malebné domky se slaměnými střechami.

Jeskyně s ponornou říčkou mě nenadchla ttolik jako dřevěný kostelík u drobného kláštera Sub Piatră

Dřevěné kostely mám prostě rád a navštívil jsem jich už spoustu. Žádný ovšem neležel na tak kouzelném místě pod vápencovým masivem jako tento.

Lidové architektury pohoří Trascau jsem se nemohl nabažit. Na mnoha místech jsem ovšem chtě nechtě cítil smutek. O mnohé stavby nikdo nepečuje a tak podléhají skáze, která ještě místy působí romanticky, ale dává tušit, že tohle Rumunsko tu už dlouho nebude.

Pokračování příště

Horal, snílek, pisálek, generátor prchavých okamžiků, šéfreaktor, spoluautor Vibeke Björgen

Předchozí článek

SODOMA II

Další článek

SODOMA III