Název Transylvánie jsem poprvé slyšel jako malý kluk ze základní školy, když jsme s rodiči jeli k moři do Bulharska přes Rumunsko. Táta nám sliboval, že když bude dobré počasí, uvidíme štíty Transylvánských Alp. Něvěřil jsem, že se někdy podívám do “zápaďáckých” Alp, proto mi udělalo radost, že nějaké Alpy stojí i před železnou oponou.

Podruhé jsem se s Transylvánií “setkal” v instrumentálce od Iron Maiden na vynilové desce nějakého metalového výběru.

Pak jsem jednou zaslechl, že rumunské Karpaty jsou nádherné, že je to putovaní v prostoru a času, a nechal se zlákat. První moje cesta vedla do pohoří, které je svou výškou velmi podobné mým rodným Jeseníkům. Zatím tedy žádné Alpy, ale kopečky, které mě lákaly všudypřítomnou lidovou architekturou a pestrou přírodou.

Pohoří Trascău (Munții Trascăului) bylo prvním z devíti pohoří, které jsem v Rumunsku navštívil. Vždy šlo o zhruba desetidenní přechod s veškerým vybavením na zádech. Prakticky to znamenalo nést na zádech batoh se zhruba 20 kg obsahu, jídlo si , až na malé výjimky, připravovat sám, neustále spoléhat na to, že najdeme pitnou vodu, doufat, že nepřijde bouře, která by sebrala stan apod.

Dalších nebezpečí bylo více než malé množství, ale postupně se k nim dostanu.

Pohoří Trascău jsme vyrazili obdivovat z vesnice, kterou bohužel zastínila každá další rumunská vesnička, takže si z ní moc nepamatuji. Prvním fotogenickým místem byl vápencový masív Piatra Secului. Tohle místo není možné přirovnat k ničemu v ČR, ale vlastně ani na Slovensku, které má jinak s rumunskými horami dost společného. Piatra Secului se vypíná nad vesničkou Coltesti a společně tvoří velmi malebnou kombinaci. 

V Coltesti jsme se krátce zastavili, nabrali tekutiny a někteří i domácí pálenku. Poprvé jsem se tady cítil jako v nějaké časové smyčce. Tahle vesnička mi strašně připomínala vesnici, kam jsem kdysi jezdíval za babičkou. Tady se ovšem čas zastavil mnohem dřív. No, nakonec to s tím zastavením času je mnohem složitější. Narazili jsme třeba na kavárnu, kde kromě kávy bylo možné dostat třeba Sprite nebo pivo Heineken.

Dalším cílem byl hrad Trascauli. Tady jsme si konečně připadali jako v “drákulově”. Samotná zřícenina je velmi působivým místem; krásné jsou ovšem i výhledy z ní. “Skutečný” Drákulův hrad je ovšem mimo tuhle oblast. Sídlu, které je popisováno ve Stokerově románu se velmi podobá hrad Bran ležící nedaleko Brašova.

Jednou ze zajímavostí, na které jsme při putování naráželi, byly velmi působivé kamenné kříže. Ležely mimo vesnice a nepodařilo se nám najít jednoznačné vysvětlení pro jejich existenci.

Nejvíc nás zaujala teorie, že kříže byly vztyčovány tam, kde byl nalezen pramen.

Od prvního dne se k naší výpravě přidal jeden domorodec. Šlo o respekt budícího ovčáckého psa, který si nás (po svačině od jedné nezodpovědné poutnice) adoptoval a absolvoval s námi celou výpravu. Z drsného a zjizveného rabiáta se časem vyklubal roztomilý mazel. Dělal nám bodyguarda a jednou náš tábor uchránil před rozdupáním stádem krav. Říkali jsme mu Rum/Rumík, což víc než se známým nápojem souvisel spíš s jeho rumunským původem.

Od prvního dne jsem se strašně těšil na typickou lidovou architekturu téhle oblasti. Nikde jinde nenarazíte na podobné domečky s vysokými a strmými střechami ze slámy. Je kouzelné putovat krajem, kde tyhle domy ještě nějakým způsobem slouží. Člověk kráčí živým skanzenem a zároveň nenaráží na hromady turistů.

Mimo skutečné turistické centrum, Rimetský klášter (Mănăstirea Râmeț), jsme potkali jen pár ovčáků a vlídných vesničanů.

Pro mě osobně byla velkým zážitkem návštěva vesničky Bradesti. Bradesti leží téměř ve výšce 1000 m n.m. a zažil jsem tady jeden z nejkrásnějších nákupů. Podle předběžných informací místní obchůdek funguje tak, že se otevře ve chvíli, kdy se u něj vytvoří dostatečně velký hlouček lidí. Skutečně to tak zafungovalo. Čekali jsme pár minut a pak to přišlo. Otevřel se před námi malý kamrlík, ve kterém na policích trůnily nejrůznější laskominy, často v počtu jeden jediný kus. Koupil jsem si tam ty nejlepší sardinky v tomatě, které jsem kdy jedl.

Z Bradesti jsme sestoupili do zaniklé vesnice Cheia, ale o tom až příště.

Horal, snílek, pisálek, generátor prchavých okamžiků, šéfreaktor, spoluautor Vibeke Björgen

Předchozí článek

REKLAMACE

Další článek

SODOMA II